1. vydání
Literární kontext:
Karel Havlíček Borovský byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.
Příjmení Borovský získal podle jména vesnice, kde se narodil – Borová, takto totiž často podepisoval své články.
Toto dílo bylo sepsáno během Havlíčkova pobytu v Brixenu, který jaksi nebyl dobrovolný, a to také velmi ovlivnilo ráz celé skladby.
Další díla: poezie: Král Lávra, Křest svatého Vladimíra, Tyrolské elegie, Z veršů a epigramů Karla Havlíčka (ze sbírky Poesie sociální), Epigramy; próza: Obrazy z Rus, Epištoly Kutnohorské; novinové články: Články ze Slovana, Články z Národních novin; kritiky: Poslední Čech - kritika Tylova románu, Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha - Havlíček odpovídá Tylovi na jeho reakci v Květech (zčásti citovaná).
Žánrová charakteristika díla:
Lyricko – epická autobiografická poezie, ostrá a vtipná satira.
Děj a kompozice:
Skladba je rozdělena na devět nestejně dlouhých zpěvů, které jsou označeny římskými číslicemi.
Sloky jsou psány stylem a, b, c, b a připomínají lidové popěvky.
Celá skladba je psána retrospektivně. Vše začíná tím, že Havlíček, který je již v Brixenu, promlouvá k měsíčku jako ke svému poslednímu příteli, sděluje mu, že nepochází odtud a proč tu je. Následně vypráví, jak do jeho domu přišla policie se zatykačem, jak po rozloučení se svou rodinou nastoupil do kočáru a odjel. Projížděli jeho rodnou Borovou, kde k němu jakoby promlouval tamější kostelík, Budějovicemi, kde koupili pivo, vypráví, jak se splašili koně a jak za ním vystrašení policisté běželi až do města, když od sám zůstal ve voze. Skladba končí příjezdem do Brixenu.
Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:
Karel Havlíček Borovský zde často používá nejrůznější peprné narážky a přirovnání, zdá se, že mluví lidem z duše. Skladba nepostrádá rychlý spád, často se zde vyskytuje přímá řeč a další okořenění například ve formě krátkých úvah, promlouvání kostelíku či otázek do éteru. Autor se nebojí jakoby nevinně opisovat tehdejší nešvary, používá jednak slova z obecné češtiny a nářečí, ale také některé latinské či německé výrazy, což mnohdy dokresluje ironii a vtip situace. Používáním cizích slov Havlíček Borovský též rozšiřoval obzory tehdejší společnosti.
Autorův záměr:
Havlíček zde jednoznačně kritizuje, jak tehdejší systém nakládal s nepohodlnými osobami, zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický Bach, který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Hlavní postavy:
K.H.B. – nelítostný ironický kritik, kterému není nic svaté; nedělá ze sebe chudáka, ačkoliv by na to měl plné právo; dokáže se zasmát i sám sobě; vystupuje zde jako velký vlastenec
Dedera – policista, který poslušně plní rozkazy, sám ale k Havlíčkovi žádnou zášť necítí. (On k němu ostatně také ne.)
Úryvek:
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
(přirovnání)
Ach, ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekipáž!
Ach, ty vládo, převrácená vládo,
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš!
(kritika poměrů)
Vliv díla:
- Jan Erazim Sojka: Karel Havlíček (1862) – životopis z knihy Naši mužové
- Josef Kajetán Tyl: Havlíček před porotou – zpráva o Havlíčkově osvobozujícím rozsudku z r. 1849
- Karel Václav Rais: V borovské škole – povídka ze souboru Vzkazy vlastenecké (1885)
- Karel Václav Rais: Antonínu Línkovi, učiteli Karla Havlíčka-Borovského – báseň („pomněnka“) ze souboru Vzkazy vlastenecké (1885)
- Antonín Macek napsal ve sbírce Poesie sociální:
Karel Havlíček (nar. 1821, zemř. 1855). První a největší novinář český. Zápasil pérem svým hrdinně v době útisku za nejdražší statky lidstva: svobodu myšlenky a práva člověka; pronásledován mocnými a šlapán vlastními malichernými vrstevníky. Tupý, bezohledný absolutism vyrval jej násilně z náručí rodiny a odsoudil do vyhnanství v Brixenu. — Havlíček, jenž neohroženě metal zničující blesky satyry proti tmářům, je jako básník srdečný, milující člověk — charakter. V jeho dojemných »Tyrolských elegiích« třesou se v smíchu slzy. Jeho slavná satyra »Křest svatého Vladimíra« bičuje žhavě absolutism duchovní i světský. Rozkošná je ironická báseň »Král Lávra«. V »Epigramech« jeho je plno hořkých životních zkušenosti a vtipu, horoucí nenávisti proti šiřitelům tmy a původcům sociálních útisků. Odešel záhy uštván a nedoceněn, ale památka jeho žiti bude v myslích všech pokrokových lidí jako velkého českého člověka-hrdiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat