Den 97

Věděli jste, že látky těžší než železo mohou vzniknout pouze když se tvoří supernovy a nikdy jindy? Znamená to, že jsme částečně z něčeho, co bylo hvězdou, že částečně pocházíme odtamtud, zdaleka... Je to zvláštní - když se dívám na hvězdy, mívám občas strach z těch obrovských vzdáleností, z neznáma a z nekonečna. Ale teď, když vím, že ty věci na obloze jsou vlastně mí příbuzní, když se to tak vezme, jsem vesmíru najednou mnohem blíž...

Den 93 - Thanksgiving / Díkůvzdání

Díky za to, že usínám a budím se pod teplou peřinou v klidném pokoji.
Díky za to, že jsem mohla vyrůst se svou rodinou.
Díky za nebe a za stromy, za vodu a za vítr.
Díky za to, že se ráno rozednívá.
Díky za kakao a domácí marmeládu, za chleba a za máslo.
Díky za to, že dobro ještě nezmizelo.
Díky za to, že nemám strach.
Díky za volnost.
Díky za ty synagogy, co zůstaly stát.
Díky za to, že žiju v téhle zemi.
Díky za všechny látky a krajky a pastelky.
Díky za světlo.
Díky za to, že se můžu dívat, a za to, že vidím.
Díky za básničky a za obrazy.
Díky za vůni domova, vůni právě rozbaleného stanu, vůni po dešti a vůni jara, léta, podzimu i zimy.
Díky za piano a za pražské ulice z kočičích hlav.
Díky za housle.
Díky za spadané listí, které šustí.
Díky za sníh.
Díky za sucho v botách.
Díky za všechna místa, kde mi bylo dobře.
Díky za ty, kteří tu jsou se mnou a se kterými jsem tu já.
Díky za ty, co (možná) přijdou.
Díky za to, že všechno není hned vidět.
Díky za to, že mám ještě čas.

Harry Potter, Čechomor a sny

Předminulý týden jsem se díky chřipce konečně dostala k filmu Rok Ďábla. Nohavicu i Čechomory jsem měla hodně ráda i předtím, ale tohle bylo něco jako zjevení nebo osvícení nebo tak něco. "Pro lidi, co dokážou slyšet melodie." S nosem téměř připlácnutým na obrazovku a se slzami v očích jsem si uvědomila, že miluju Česko a že přece jen věřím na zázraky. V záchvatu vášně následovalo okamžité zakoupení lístků na lednový čechomoří koncert. (Taky jsem přišla na jednu vychytávku - pokud vstáváte v 5.25 jako já a nejde vám to, respektive si říkáte, že ten svět tam venku je stejně na nic, nic vás tam nečeká a radši zůstanete pěkně pod peřinou, pusťte si tu jejich melodii z reklamy na Radegast, to vás probere. Karel Holas je bůh.)

scéna s výtahem: http://www.youtube.com/watch?v=vPUrwbJCQ4Y&feature=related : )

Minulý týden jsem s doznívající chřipkou absolvovala půldenní výlet do Českého Středohoří. Ne že by mě to vyléčilo, ale zato mě to  nabudilo na celý další týden. Asi jsem nějaká inkarnace Máchy nebo tak něco, ale to světlo a stromy a krajina je mi dražší než cokoli na světě a že z toho žiju spíš než z jídla nebo vody. Taky jsem si s hrůzou uvědomila, že už skoro měsíc tvrdnu jen ve městě a že mi z toho začíná hrabat. Už je to definitivní - každodenní realita mi nestačí a musím z ní utíkat, a to dost často a pravidelně. Dobře že tak.

A do třetice - v neděli, díky bohu už bez chřipky, jsem i já viděla Harryho. Ach, co by mé mládí bylo bez téhle knížky... Stejně - i když je to těžký mainstream a umělecká hodnota asi není úplně nejvyšší, pořád mě to dojímá a vždycky, vždycky budu snít o tom, že nežiju tady, ale tam, u nich, v tom úžasném světě, který není tak šedý jako tenhle. Já se tady placatím a oni mezitím poráží pána zla, a k tomu žijí (resspektive žili) na hradě, neučí se fyziku, ale runy a tak, lítají na testrálech... No a pak se v kině rozsvítí, venku chčije a zítra má být pondělí. Ne-ná-vi-dím návraty do reality. Ano, vím, že mi řeknete, že tu nevšednost musím vidět právě v tomhle světě a že to je jen na mě, jak si to udělám, ale... však víte. Ty sny jsou ďábelský vynález - člověk je potřebuje jak vodu, ale stejně se pro ně jen trápí, že se nikdy nemůžou splnit.

Den 91

(Ne, nebudu nic vysvětlovat, prostě jsem zpátky.)

Dresden / Drážďany

V sobotu jsem se v rámci rodinného výletu vydala do Drážďan, a musím přiznat, že to změnilo moje předsudky o německých městech. Bylo to hodně, hodně zvláštní. Jdete ulicemi - všude je spousta volného prostoru - a najednou se před vámi zjeví nádherný zčernalý barokní kostel. Ta spousta místa mu dává možnost vyniknout - a vypadá to velkolepě i děsivě. Myslím, že ty stopy po bombardování asi nikdy úplně nezmizí - ne že by tu byly díry ve zdech, ale pořád to působí nějak nepatřičně a vytrženě z kontextu. Jako by prostě polovina věcí někam zmizela a to město ustrnulo v tichu.

(Věcná poznámka: Podívali jsme se i do Zwingeru, ale popravdě mě to moc nenadchlo. Asi příliš zlatých rámů na můj vkus.)

Den 27

Jsem zpátky po hodně dlouhé době, měla bych se stydět. (Jen doufám, že jsem správně spočítala dny.) Co se mezití událo? Zjistila jsem si bližší info o zkouškách na VŠ (bude to jízda), dala do kupy svou maturitní otázku z dějin umění (rané křesťanství, Byzantská říše a Velká Morava - zábavnější téma byste nevymysleli), ušila první kostým na Bathory (třeba přibude foto)... A co kultura? Už to asi nestíháte, ale výstava Roky ve dnech o českém umění dvacátého století byla vážně nádherná, jen kdybych si pamatovala ta jména... A pokud nemáte co číst, zkuste Židovku z Toleda od Liona Feuchtwangera. Chce to sice trpělivost, čte se to hrozně pomalu, ale vtáhne vás to. Minimálně já bych taky chtěla žít ve světě, kde se prolíná to nejlepší z židovské, islámské a křesťanské víry. (Ozval se můj hlas v hlavě. Říká něco o dnešním odpoledni, které jsem zčásti strávila v posilovně - to je na naší škole v oktávě místo tělocviku. Blbější program už snad ani neexistuje - připadala jsem si jako křeček v běhátku. Skoro jako na oválu. Příště jdu do bazénu.)

Arthur Rimbaud – Iluminace

Garamond, Praha 2004

Přeložil Aleš Pohorský

O autorovi:

Arthur Rimbaud (1854 – 1891) byl největší z prokletých básníků Francie. Své největší dílo vytvořil mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem. Dlouhou dobu žil v Paříži na MontParnasse, kde se seznámil mimo jiné i s Paulem Verlainem. Nějakou dobu s ním žil a cestoval, aby nakonec zakotvil v Habeši. Nemocný se vrátil zpět do Francie, kde mu byla amputována noha a zanedlouho poté zemřel v Marseilleské nemocnici.

Další díla: Pobyt v pekle, Opilý koráb

Literární kontext:

Rimbaud patřil mezi tzv. prokleté básníky. To byli především francouzští umělci tvořící ke konci 19. století, kteří hledali krásu tam, kde jiní viděli jen ošklivost. Často se pouštěli do tabuizovaných témat, jejich životy provázel alkohol a drogy, násilí, neúcta k tehdejším hodnotám a společnosti, dekadence a bohémství.

Literární žánr:

Sbírka básní.

Děj a kompozice:

Iluminace obsahují čtyřicet básní v próze a dvě ve volném verši.

Mluvit o ději je zbytečné, mohu se zaměřit spíš jen na význam básní. Ale ani ten nelze jednoznačně vyložit. Témat je opravdu mnoho – samozřejmě kritika společnosti a civilizace, zvláštní vzpomínky, život ve všech jeho podobách, krása, – ale třeba také antické asociace: možná že Rimbaud spatřuje sám sebe v postavě Panova syna, kentaura pobryndaného od vína, o kterém píše v básni Antická.

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Myslím, že co se týče Rimbauda, je jeho jazyk tím nejméně šokujícím. Je sice pravda, že někdy používá věty, ale jindy napíše jen výčet jakýchsi obrazů; někdy se v jedné básni vyrojí celá řada odborných výrazů; často se objevují řečnické otázky a zvláštní spojení slov.

Básně se pohybují na rozhraní bdění a halucinací, jsou hodně nesrozumitelné a těžko pochopitelné. Otázkou je, jestli je vůbec cílem básni porozumět, anebo jí jen nechat, aby na nás působila. Nakonec, Rimbaudův obdivovatel, dadaista André Breton, sám uznával ve svých dílech jen princip absolutní náhody, která, pokud má nějaké poselství, tak opět jen náhodné. Vynechám-li tedy úvahy o tom, co tím chtěl básník říci, musím přiznat, že dílo na mě působí hodně vytrženě z kontextu, ale nelze říct, že by mi vůbec nic neříkalo. Je to jako obraz vnímání člověka, který se v nějakém extatickém vytržení prochází divadlem a všechny vjemy se mu mísí a transformují v jakousi podivnou snovou vidinu. Ve snu vlastně nic nedává smysl, ale vám přitom připadá, že je všechno naprosto v normálu; mísí se tam realita s nesmysly. Takže je to vlastně jako kdybyste si četli sny – sice vám to připadá bláznivé, ale něco si pod tím představíte.

Záměr autora:

Zajímavé je, že název Iluminace vůbec nesouvisí s nějakým osvícením, jak by si mnozí mohli myslet. Podle Verlaina totiž označuje kolorované rytiny, anglicky coloured plates; to jen čeština používá slovo iluminace ve spojitosti s iluminovanými rukopisy. Každopádně – možná bude můj výklad trochu krkolomný, ale – myslím si, že ty coloured plates jsou vlastně ty podivné vidiny z divadla, nebo chcete-li, ze života. Myslím, že Rimbaud měl prostě potřebu to nějak zachytit a ukázat světu, který do té doby nic takového neznal.

Úryvek:

Jsem světec, který dlí v motlitbách na terase – jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině.

Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny.

Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu.

Smrt, která pláče, naše snaživá holka a služka, zoufalá Láska a krásný Zločin, který kňourá v pouličním blátě.

Vliv díla:

Za zachování všech Rimbaudových děl (když pominu ty, co se ztratily) patří dík Verlainovi. Iluminace poprvé vydal roku 1886. Toto dílo ovlivnilo symbolisty, dadaisty i surrealisty, ačkoli Rimbaud sám nikdy nepodlehl metodě automatického psaní jako mnozí z nich. Iluminace také ovlivnily mnoho hudebníků: jak klasických skladatelů, tak například i Boba Dylana. Myslím si, že i dnes mají prokletí básníci docela zvuk.

Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky (1965)

Československý spisovatel Praha, 1989

O autorovi:

Bohumil Hrabal (rozený Kylián) (1914 – 1997) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. Během svého života vystřídal mnoho profesí – pracoval například jako zaměstnanec železnice, balič starého papíru, jako brigádník v ocelárnách nebo jako kulisák. V mládí žil v Nymburce, kde jeho otec dělal správce pivovaru, pak dlouho v domě v ulici Na Hrázi v Libni, později si manželé Hrabalovi koupili chatu v Kersku u Nymburka. Z Hrabalova díla je vidět, že jeho vlastní život a prostředí mu byly velkou inspirací.

Další dla: Postřižiny trilogie Městečko u vody, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Perlička na dně, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Skřivánci na niti)

Literární kontext:

Původní název tohoto díla z roku 1949 byl Legenda o Kainovi. Tento název poukazuje na podobnost mezi hlavní postavou a Kainem v jejich společném osudu vyvržence, prokletí a dědičné vině. Později toto dílko smíchal s novelou Fádní stanice (1953). Ostře sledované vlaky vznikly v šedesátých letech, kdy se začalo znovu diskutovat o německé okupaci.

Literární žánr:

Novela

Hlavní postavy:

Miloš Hrma – mladý muž, tíží ho jeho milostné trauma a vzpamatovává se z pokusu o sebevraždu, ale přesto jaksi samozřejmě a odevzdaně bojuje proti Němcům a vyhodí do povětří jejich ostře sledovaný transport zbraní, i když ví, že se mu to nejspíš stane osudným

Výpravčí Hubička – místní milovník žen a Milošův vzor

 

Děj a kompozice:

Povídka je rozčleněná na kapitoly, které nejsou nijak pojmenované. Dílo je psáno v ich-formě v minulé čase.

Dvaadvacetiletý Miloš se po léčení vrací zpět do práce. Stále se však nemůže zbavit svého komplexu, že není dost „mužskej“. Oproti tomu místní donchuán výpravčí Hubička pořádně rozvířil vody, když potiskal Zdeničce při noční službě pozadí razítky anebo když v zápalu vášně přetrhli přednostovi kanape. Poklidná atmosféra železniční stanice je ale narušována zlou dobou – právě končí válka a zanedlouho tudy mají projíždět německé ostře sledované transporty zbraní. Železničáři se dohodnou, že Hubička přidrží návěstidlo tak, aby vlak zpomalil, a Hrma dovnitř hodí bombu. Těsně předtím, než k tomu má dojít, zbaví jistá cestující Viktoria Freie, která čeká na vlak do Kerska, Miloše jeho komplexu - jemu se to konečně povede, „nezvadne jako lilium“. Pak vyrazí s Hubičkou do zimní noci a udělají přesně to, co naplánovali. Miloše si ale všimne německý voják a oba současně vystřelí. Němec vypadne z vlaku, Miloš z budky, a tak leží vedle sebe a postřelený Němec pořád volá „Mutti, Mutti!“, a tak ho Miloš z milosti dorazí. Držíc ho za ruku se dívá na vybuchující vlak a než sám sebe ztratí z dohledu, řekne: „Měli jste sedět doma, na prdeli...“

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Jazyk Bohumila Hrabala je velmi osobitý a nenapodobitelný. Působí velice lidsky, jako by vám to vyprávěl nějaký prostý, ale hodný člověk - sice bez vzdělání, ale přesto tak nějak hezky: většinou mluví spisovně, ale občas se tam nějaké to slovíčko vloudí, nechává myšlenky plynout, sem tam se zahloubá a nechá se trochu unést, někdy se trochu opakuje a v jedné větě klidně řekne jednu věc několikrát. Je v tom hodně melancholie, ale ne smutku, a také jistá odevzdanost.

V prostředí železniční stanice se mísí krásný poklid a idyličnost s typickou českou malostí a klopením hlavy. Proto je tak zajímavé ono rozhodnutí vyhodit vlak do vzduchu – je to nečekané a netypické. Postavy v knize to však vnímají jako samozřejmou věc a tiše a odevzdaně bojují za svoji zem a za své hodnoty. Ke svým nepřátelům však nechovají nijakou velkou nenávist, jsou to prostě jen jim rovní lidé, ale bohužel stojící na druhé straně barikády. Stávají se tak hrdiny bez vlastních nároků na slávu, tiše a naprosto bez patosu.

Záměr autora:

Myslím si, že Bohumila Hrabala inspirovala jeho vlastní práce na železnici, a také ho dost ovlivnila doba šedesátých let, kdy se lidé k tématu okupace často vraceli.

Úryvek:

... A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si. A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."

 

Vliv díla:

Jiří Menzel podle této povídky natočil stejnojmenný film, který se velice proslavil a krom Oscara získal i mnoho dalších ocenění. Tento režisér se pak chopil i dalších Hrabalových děl – např. Postřižin, Skřivánků na niti nebo Obsluhoval jsem anglického krále.