O autorovi:
Bohumil Hrabal (rozený Kylián) (1914 – 1997) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. Během svého života vystřídal mnoho profesí – pracoval například jako zaměstnanec železnice, balič starého papíru, jako brigádník v ocelárnách nebo jako kulisák. V mládí žil v Nymburce, kde jeho otec dělal správce pivovaru, pak dlouho v domě v ulici Na Hrázi v Libni, později si manželé Hrabalovi koupili chatu v Kersku u Nymburka. Z Hrabalova díla je vidět, že jeho vlastní život a prostředí mu byly velkou inspirací.
Další dla: Postřižiny trilogie Městečko u vody, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Perlička na dně, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Skřivánci na niti)
Literární kontext:
Původní název tohoto díla z roku 1949 byl Legenda o Kainovi. Tento název poukazuje na podobnost mezi hlavní postavou a Kainem v jejich společném osudu vyvržence, prokletí a dědičné vině. Později toto dílko smíchal s novelou Fádní stanice (1953). Ostře sledované vlaky vznikly v šedesátých letech, kdy se začalo znovu diskutovat o německé okupaci.
Literární žánr:
Novela
Hlavní postavy:
Miloš Hrma – mladý muž, tíží ho jeho milostné trauma a vzpamatovává se z pokusu o sebevraždu, ale přesto jaksi samozřejmě a odevzdaně bojuje proti Němcům a vyhodí do povětří jejich ostře sledovaný transport zbraní, i když ví, že se mu to nejspíš stane osudným
Výpravčí Hubička – místní milovník žen a Milošův vzor
Děj a kompozice:
Povídka je rozčleněná na kapitoly, které nejsou nijak pojmenované. Dílo je psáno v ich-formě v minulé čase.
Dvaadvacetiletý Miloš se po léčení vrací zpět do práce. Stále se však nemůže zbavit svého komplexu, že není dost „mužskej“. Oproti tomu místní donchuán výpravčí Hubička pořádně rozvířil vody, když potiskal Zdeničce při noční službě pozadí razítky anebo když v zápalu vášně přetrhli přednostovi kanape. Poklidná atmosféra železniční stanice je ale narušována zlou dobou – právě končí válka a zanedlouho tudy mají projíždět německé ostře sledované transporty zbraní. Železničáři se dohodnou, že Hubička přidrží návěstidlo tak, aby vlak zpomalil, a Hrma dovnitř hodí bombu. Těsně předtím, než k tomu má dojít, zbaví jistá cestující Viktoria Freie, která čeká na vlak do Kerska, Miloše jeho komplexu - jemu se to konečně povede, „nezvadne jako lilium“. Pak vyrazí s Hubičkou do zimní noci a udělají přesně to, co naplánovali. Miloše si ale všimne německý voják a oba současně vystřelí. Němec vypadne z vlaku, Miloš z budky, a tak leží vedle sebe a postřelený Němec pořád volá „Mutti, Mutti!“, a tak ho Miloš z milosti dorazí. Držíc ho za ruku se dívá na vybuchující vlak a než sám sebe ztratí z dohledu, řekne: „Měli jste sedět doma, na prdeli...“
Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:
Jazyk Bohumila Hrabala je velmi osobitý a nenapodobitelný. Působí velice lidsky, jako by vám to vyprávěl nějaký prostý, ale hodný člověk - sice bez vzdělání, ale přesto tak nějak hezky: většinou mluví spisovně, ale občas se tam nějaké to slovíčko vloudí, nechává myšlenky plynout, sem tam se zahloubá a nechá se trochu unést, někdy se trochu opakuje a v jedné větě klidně řekne jednu věc několikrát. Je v tom hodně melancholie, ale ne smutku, a také jistá odevzdanost.
V prostředí železniční stanice se mísí krásný poklid a idyličnost s typickou českou malostí a klopením hlavy. Proto je tak zajímavé ono rozhodnutí vyhodit vlak do vzduchu – je to nečekané a netypické. Postavy v knize to však vnímají jako samozřejmou věc a tiše a odevzdaně bojují za svoji zem a za své hodnoty. Ke svým nepřátelům však nechovají nijakou velkou nenávist, jsou to prostě jen jim rovní lidé, ale bohužel stojící na druhé straně barikády. Stávají se tak hrdiny bez vlastních nároků na slávu, tiše a naprosto bez patosu.
Záměr autora:
Myslím si, že Bohumila Hrabala inspirovala jeho vlastní práce na železnici, a také ho dost ovlivnila doba šedesátých let, kdy se lidé k tématu okupace často vraceli.
Úryvek:
... A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si. A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."
Vliv díla:
Jiří Menzel podle této povídky natočil stejnojmenný film, který se velice proslavil a krom Oscara získal i mnoho dalších ocenění. Tento režisér se pak chopil i dalších Hrabalových děl – např. Postřižin, Skřivánků na niti nebo Obsluhoval jsem anglického krále.
Žádné komentáře:
Okomentovat