François Villon – Velký testament (Závěť) (1462)

Garamond, Praha 2010

Přeložil Gustav Francl

O autorovi:

François Villon (asi 1429 – 1463), původně F. de Moncorbier, řečený des Loges, své jméno z vděčnosti převzal po kaplanovi Guillaumovi de Villon, který se postaral o jeho studia na Sorbonně. Žil jako bohém a byl zapojen do několika rebelských spolků (např. Ulita). Za to byl několikrát odsouzen, ale vždy se mu podařilo nějak se z toho vyvléknout. Bývá označován za prvního prokletého básníka.

 

Další díla: Malý testament (Odkaz)

Literární kontext:

Villonova poezie stojí na pomezí středověké a renesanční literatury. K té renesanční části patří viditelná touha žít naplno a opovrhování starými morálními zásadami. K té středověké naopak jistá obava, že ho za to trest nemine – tj. strach před Bohem a věčným zatracením. Tato charakteristika by se myslím klidně dala použít pro celé období přechodu mezi těmito dvěma epochami.

Malý testament byl sepsán předtím, než Villon uprchl z Paříže před vyšetřováním vloupání do univerzitní koleje. Velký testament vznikl až po návratu, když byl Villon znovu vyšetřován a opět odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest byl později zmírněn na vyhnanství.

Literární žánr:

Básnický útvar většího formátu prokládaný baladami.

Děj a kompozice:

Závěť je tvořena 173 básněmi označenými arabskými čísly a vloženými baladami. Lze ji rozdělit na pět částí. V první se Villon představuje, nadává na orleánského biskupa a děkuje králi, který ho osvobodil z vězení. Ve druhé hodnotí svou minulost, ve třetí se věnuje krásám života a také smrti. Ve čtvrté se zabývá přátelstvím a ženskou krásou. V poslední části začíná testament sám, jeho součástí je např. Motlitba k Panně Marii věnovaná Villonově matce.

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Kromě již zmíněného kontrastu renesance a středověkého přístupu k životu je zde hodně výrazná emoční stránka, ať už jde o vyjádření lásky nebo nenávisti. V tom druhém případě se autor klidně uchyluje k vulgarismům a útočí svým smyslem pro humor. Jako první také použil v básni pařížský argot, což ale neznamená, že by bylo dílo kvůli tomu podřadné. Naopak je lehké a čtivé. Také působí velmi živě, a to hlavně díky prostředí, které zachycuje. Villon, ačkoli to byl vzdělaný člověk, se pohyboval spíše na okraji společnosti, a tak v jeho díle vystupují lehké slečny, hospodští a všelijaké jiné postavičky. Sice je nijak blíže nepopisuje, ale přesto působí celkem živě. Krom skutečných postav Villon občas naráží i na biblické nebo mytické bytosti (např. Šalamoun, David, Narcis nebo Orfeus). Motivy díla jsou celkově velmi konkrétní, až naturalistické.

Dílo je plné vtipných jedovatých obratů, různých opisů a metafor. Jakousi hlavní linii díla Villon neustále narušuje různými přáními, osočeními, radami a podobně, protože mu to jinak nedá. Je to asi jako kdyby vám v hospodě někdo už lehce nachmelen vyprávěl svoje příhody a nedokázal se udržet u tématu. Ale stále je to briskní a chytré.

Villon je také tvůrcem tvz. villonské balady. Ta se skládá ze tří strof po sedmi až dvanácti verších se závěrečným „posláním“, které vždy obsahuje polovinu počtu veršů předchozí strofy. Každá strofa je vždy ukončena stejným veršem. Opakují se tak dva až tři rýmy. V některých případech také strofy začínají tak, aby jejich počáteční písmena při čtení shora dolů dávala dohromady například autorovo jméno.

Záměr autora:

Myslím si, že Villon si tak trochu chtěl udělat z některých jeho známých šprťouchlata, a také zachytit svůj život a život lidí okolo sebe. Sice některých věcí lituje, ale stálo mu to za to.

Úryvek:

102.

Kapitán Riou ať je zdráv

I jeho střelci, co jich má!

Mám právě deset vlčích hlav,

Jídlo, které jim zachutná,

Když naloží je do vína

A na hranici upečou.

Pro ně nejeden hrdina

Už smrti upsal duši svou.

103.

To maso není žádné kvítí,

Ba ani peříčko to není.

Je dobré v hnůj je naložiti

A použít při obležení.
Kdyby to vlčí potěšení
Stačil kdo v zimě polapiti,

Pak lepšího dle mě není

Než kožich z něho zhotoviti.

Vliv díla:

Villon byl slavný hlavně v 15. a 16. století. Pak se na něj zapomnělo, dokud nepřišel romantismus. U nás se jeho osudy zabývala například J. Loukotková v románu Navzdory básník zpívá, nebo V. Nezval v díle 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Proslavila se také Balada z hadrů od Voskovce a Wericha. Ze zahraničních autorů se Villonem inspirovali například A. Rimbaud nebo B. Brecht.