Garamond, Praha 2004
Přeložil Aleš Pohorský
O autorovi:
Arthur Rimbaud (1854 – 1891) byl největší z prokletých básníků Francie. Své největší dílo vytvořil mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem. Dlouhou dobu žil v Paříži na MontParnasse, kde se seznámil mimo jiné i s Paulem Verlainem. Nějakou dobu s ním žil a cestoval, aby nakonec zakotvil v Habeši. Nemocný se vrátil zpět do Francie, kde mu byla amputována noha a zanedlouho poté zemřel v Marseilleské nemocnici.
Další díla: Pobyt v pekle, Opilý koráb
Literární kontext:
Rimbaud patřil mezi tzv. prokleté básníky. To byli především francouzští umělci tvořící ke konci 19. století, kteří hledali krásu tam, kde jiní viděli jen ošklivost. Často se pouštěli do tabuizovaných témat, jejich životy provázel alkohol a drogy, násilí, neúcta k tehdejším hodnotám a společnosti, dekadence a bohémství.
Literární žánr:
Sbírka básní.
Děj a kompozice:
Iluminace obsahují čtyřicet básní v próze a dvě ve volném verši.
Mluvit o ději je zbytečné, mohu se zaměřit spíš jen na význam básní. Ale ani ten nelze jednoznačně vyložit. Témat je opravdu mnoho – samozřejmě kritika společnosti a civilizace, zvláštní vzpomínky, život ve všech jeho podobách, krása, – ale třeba také antické asociace: možná že Rimbaud spatřuje sám sebe v postavě Panova syna, kentaura pobryndaného od vína, o kterém píše v básni Antická.
Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:
Myslím, že co se týče Rimbauda, je jeho jazyk tím nejméně šokujícím. Je sice pravda, že někdy používá věty, ale jindy napíše jen výčet jakýchsi obrazů; někdy se v jedné básni vyrojí celá řada odborných výrazů; často se objevují řečnické otázky a zvláštní spojení slov.
Básně se pohybují na rozhraní bdění a halucinací, jsou hodně nesrozumitelné a těžko pochopitelné. Otázkou je, jestli je vůbec cílem básni porozumět, anebo jí jen nechat, aby na nás působila. Nakonec, Rimbaudův obdivovatel, dadaista André Breton, sám uznával ve svých dílech jen princip absolutní náhody, která, pokud má nějaké poselství, tak opět jen náhodné. Vynechám-li tedy úvahy o tom, co tím chtěl básník říci, musím přiznat, že dílo na mě působí hodně vytrženě z kontextu, ale nelze říct, že by mi vůbec nic neříkalo. Je to jako obraz vnímání člověka, který se v nějakém extatickém vytržení prochází divadlem a všechny vjemy se mu mísí a transformují v jakousi podivnou snovou vidinu. Ve snu vlastně nic nedává smysl, ale vám přitom připadá, že je všechno naprosto v normálu; mísí se tam realita s nesmysly. Takže je to vlastně jako kdybyste si četli sny – sice vám to připadá bláznivé, ale něco si pod tím představíte.
Záměr autora:
Zajímavé je, že název Iluminace vůbec nesouvisí s nějakým osvícením, jak by si mnozí mohli myslet. Podle Verlaina totiž označuje kolorované rytiny, anglicky coloured plates; to jen čeština používá slovo iluminace ve spojitosti s iluminovanými rukopisy. Každopádně – možná bude můj výklad trochu krkolomný, ale – myslím si, že ty coloured plates jsou vlastně ty podivné vidiny z divadla, nebo chcete-li, ze života. Myslím, že Rimbaud měl prostě potřebu to nějak zachytit a ukázat světu, který do té doby nic takového neznal.
Úryvek:
Jsem světec, který dlí v motlitbách na terase – jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině.
Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny.
Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu.
Smrt, která pláče, naše snaživá holka a služka, zoufalá Láska a krásný Zločin, který kňourá v pouličním blátě.
Vliv díla:
Za zachování všech Rimbaudových děl (když pominu ty, co se ztratily) patří dík Verlainovi. Iluminace poprvé vydal roku 1886. Toto dílo ovlivnilo symbolisty, dadaisty i surrealisty, ačkoli Rimbaud sám nikdy nepodlehl metodě automatického psaní jako mnozí z nich. Iluminace také ovlivnily mnoho hudebníků: jak klasických skladatelů, tak například i Boba Dylana. Myslím si, že i dnes mají prokletí básníci docela zvuk.
Žádné komentáře:
Okomentovat