František Gellner – Po nás ať přijde potopa! (1901)

nakl. Ad Fontes 2002, 1. vydání

O autorovi:

František Gellner (1881 – 1914) byl jednak básníkem, ale věnoval se i próze a publicistice: svého času přispíval do Neumannova anarchistického časopisu Nový kult a ke sklonku svého života pracoval jako redaktor brněnských Lidových novin. Kromě toho také překládal (zejména německou poezii) a věnoval se i výtvarnému umění (karikatura, grafika, malba).

Gellner byl znám pro svůj bohémský přístup k životu a také díky sympatiím k myšlence anarchismu (scházel se v Neumannově vile spolu s ostatními slavnými přívrženci této myšlenky – např. s Tomanem, Šrámkem, Majerovou,...) Od myšlenky anarchismu se ale později odvrátil.

Literární kontext:

Sbírka spadá mezi díla z období změn v českém básnictví na počátku 20. století. Gellner se staví velmi odmítavě vůči „papírovosti“ symbolismu a dekadence (ačkoliv se jí sám občas nevyhne) – raději dává přednost skutečnému životu a možná pro jeho dobu trochu „barbarskému“ zpracování před složitými větnými konstrukcemi a mlhavými metaforami. Františka Gellnera řadíme tzv. generace anarchistických buřičů.

Další díla: poezie: Radosti života, Nové verše; próza: Cesta do hor a jiné povídky, Potulný národ, Don Juan

Žánrová charakteristika díla:

Sbírka básní

Děj a kompozice:

Sbírka se skládá ze 43 kratších až středně dlouhých lyrických básní. Nelze zde hovořit o ději, protože jej básně víceméně postrádají, a též není možné nějak odůvodnit jejich pořadí ve sbírce (jako to jde např. v Erbenově Kytici).

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Gellnerovo dílo působí tak nějak potemněle – autor se tak trochu vysmívá svému okolí, dalo by se říct, že schválně provokuje jednak obsahem díla – například „sabotáží“ společenského života a vůbec svými nepříliš konzervativními myšlenkami, jednak i formou – záměrně používá nespisovné výrazy a jeho básně působí až „plebejsky“. Poukazuje v nich na ubohost a povrchnost všeho dění, ale nestaví se tak úplně do pozice vnějšího pozorovatele nebo člověka, který jen žehrá na poměry – výsměch a sebekritiku směřuje i na sebe, protože si je vědom svých vlastních špatností: například místo trapné upjatosti a strojenosti vede raději nezodpovědný život, pije a tahá se s lehkými holkami. Občas jeho sebekritika působí dost cynicky, ale není – on se jen pokouší sám sebe moralizovat, protože v hloubi duše ví, že tou svou řekněme punkerskou pózou jen zastírá touhu po skutečném citu, bolest a zklamání. Místy je z básně cítit taková melancholie a rezignované opovržení vlastní osobou, že je vám ho až líto.

Styl, kterým jsou básně psané, je záměrně jednoduchý: autor opovrhuje nastrojenou košatostí, takže naschvál používá až příliš krátké a jednoduché věty a vůbec se snaží vše udělat jak jen nejobyčejněji to jde. Používá velmi jednoduchý jazyk s množstvím hovorových, klidně i vulgárních výrazů a straní se jakýchkoli metafor – podle svého přesvědčení se vždy drží reality a současnosti. Přes básníkovu očividnou snahu ale básně nepůsobí nikterak barbarsky nebo hloupě.

Rýmy (nejspíš pro svou improvizovanost) působí lehce, jako popěvek. Verš je pravidelný, rýmy jsou většinou střídavé nebo sdružené.

Autorův záměr:

Částečně postavit se na odpor symbolismu a dekadenci, částečně vysmát se společnosti a částečně potřeba vypsat se z vlastních trápení.

Úryvek:

Přetékající pohár

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho

se do brázd vyschlých rozlije,

na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zdali jiné světy

rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Já držím pohár ve své dlani:

své srdce, které přetéká.

Bezcestí

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí

a k práci své jsem vždy byl bez lásky.

Ó moci rázem roztrhati v kusy

své cíle, poměry a závazky!
Však nově začít - je to bezvýsledné,

když zklamání mé všecko proklíná,

a ruka moje, sotvaže se zvedne,

již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc

a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou

své tělo šel bych prodat do ulic.

Po nás ať přijde potopa

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit

se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,

co lidstvu nové ráje chcete stvořit,

vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,

rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu

v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,

by zase zítra klesli do bídy.

Navečer z loží zvedajíce hlavy

se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,

je nevábí zjev plodných samiček.

V kavárnách nočních u politých stolků

jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.

Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.

My do svých vlasů vplétáme si růže,

a po nás - což - ať přijde potopa!

A přece zdráhám se

Skleněná lahvička, a lebka na vinětě

v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.

Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě

já neznaboh se stávám více důvěrný.

Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,

a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,

jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.

A přece zdráhám se, já piják notorický,

svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.

Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky

a stesk můj udusí noc jedna výstřední.

Vliv díla:

- Gellner byl v podstatě ideálem básníka podle F.X.Šaldy – a to proto, že se oprostil od všech zbytečných poetismů

- Jeho styl je vlastně expresionismem v poezii – důležité je vyjádřit současnou myšlenku, nic víc

- Ve své době Gellner dost šokoval – prý „kašlal na poezii, neměl strach z triviality, ale z patosu, a soudobé pitvornosti nevypověděl válku, ale strašně se jí pomstil tím, že ji zobrazil.“ (Jiří Brabec)

- Na Gellnerovy básně mohou navazovat satirické a nonsensové texty J. Vodňanského nebo kniha I.M.Jirouse Magorovy labutí písně

- Podobně jako díla Šrámkova nebo Dykova byla i ta jeho zhudebněna a hrána v kabaretech

- Gellner je velkou inspirací i pro současné hudebníky (Jaromír Nohavica hrával Radosti života, Visací zámek má v repertoáru písně Všichni mi lhali, Perspektiva a Buď matko Boží pomocna, Malomocnost prázdnoty hrála Nečekám nic od reforem (část cyklu Radosti života)...)