Den 27

Jsem zpátky po hodně dlouhé době, měla bych se stydět. (Jen doufám, že jsem správně spočítala dny.) Co se mezití událo? Zjistila jsem si bližší info o zkouškách na VŠ (bude to jízda), dala do kupy svou maturitní otázku z dějin umění (rané křesťanství, Byzantská říše a Velká Morava - zábavnější téma byste nevymysleli), ušila první kostým na Bathory (třeba přibude foto)... A co kultura? Už to asi nestíháte, ale výstava Roky ve dnech o českém umění dvacátého století byla vážně nádherná, jen kdybych si pamatovala ta jména... A pokud nemáte co číst, zkuste Židovku z Toleda od Liona Feuchtwangera. Chce to sice trpělivost, čte se to hrozně pomalu, ale vtáhne vás to. Minimálně já bych taky chtěla žít ve světě, kde se prolíná to nejlepší z židovské, islámské a křesťanské víry. (Ozval se můj hlas v hlavě. Říká něco o dnešním odpoledni, které jsem zčásti strávila v posilovně - to je na naší škole v oktávě místo tělocviku. Blbější program už snad ani neexistuje - připadala jsem si jako křeček v běhátku. Skoro jako na oválu. Příště jdu do bazénu.)

Arthur Rimbaud – Iluminace

Garamond, Praha 2004

Přeložil Aleš Pohorský

O autorovi:

Arthur Rimbaud (1854 – 1891) byl největší z prokletých básníků Francie. Své největší dílo vytvořil mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem. Dlouhou dobu žil v Paříži na MontParnasse, kde se seznámil mimo jiné i s Paulem Verlainem. Nějakou dobu s ním žil a cestoval, aby nakonec zakotvil v Habeši. Nemocný se vrátil zpět do Francie, kde mu byla amputována noha a zanedlouho poté zemřel v Marseilleské nemocnici.

Další díla: Pobyt v pekle, Opilý koráb

Literární kontext:

Rimbaud patřil mezi tzv. prokleté básníky. To byli především francouzští umělci tvořící ke konci 19. století, kteří hledali krásu tam, kde jiní viděli jen ošklivost. Často se pouštěli do tabuizovaných témat, jejich životy provázel alkohol a drogy, násilí, neúcta k tehdejším hodnotám a společnosti, dekadence a bohémství.

Literární žánr:

Sbírka básní.

Děj a kompozice:

Iluminace obsahují čtyřicet básní v próze a dvě ve volném verši.

Mluvit o ději je zbytečné, mohu se zaměřit spíš jen na význam básní. Ale ani ten nelze jednoznačně vyložit. Témat je opravdu mnoho – samozřejmě kritika společnosti a civilizace, zvláštní vzpomínky, život ve všech jeho podobách, krása, – ale třeba také antické asociace: možná že Rimbaud spatřuje sám sebe v postavě Panova syna, kentaura pobryndaného od vína, o kterém píše v básni Antická.

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Myslím, že co se týče Rimbauda, je jeho jazyk tím nejméně šokujícím. Je sice pravda, že někdy používá věty, ale jindy napíše jen výčet jakýchsi obrazů; někdy se v jedné básni vyrojí celá řada odborných výrazů; často se objevují řečnické otázky a zvláštní spojení slov.

Básně se pohybují na rozhraní bdění a halucinací, jsou hodně nesrozumitelné a těžko pochopitelné. Otázkou je, jestli je vůbec cílem básni porozumět, anebo jí jen nechat, aby na nás působila. Nakonec, Rimbaudův obdivovatel, dadaista André Breton, sám uznával ve svých dílech jen princip absolutní náhody, která, pokud má nějaké poselství, tak opět jen náhodné. Vynechám-li tedy úvahy o tom, co tím chtěl básník říci, musím přiznat, že dílo na mě působí hodně vytrženě z kontextu, ale nelze říct, že by mi vůbec nic neříkalo. Je to jako obraz vnímání člověka, který se v nějakém extatickém vytržení prochází divadlem a všechny vjemy se mu mísí a transformují v jakousi podivnou snovou vidinu. Ve snu vlastně nic nedává smysl, ale vám přitom připadá, že je všechno naprosto v normálu; mísí se tam realita s nesmysly. Takže je to vlastně jako kdybyste si četli sny – sice vám to připadá bláznivé, ale něco si pod tím představíte.

Záměr autora:

Zajímavé je, že název Iluminace vůbec nesouvisí s nějakým osvícením, jak by si mnozí mohli myslet. Podle Verlaina totiž označuje kolorované rytiny, anglicky coloured plates; to jen čeština používá slovo iluminace ve spojitosti s iluminovanými rukopisy. Každopádně – možná bude můj výklad trochu krkolomný, ale – myslím si, že ty coloured plates jsou vlastně ty podivné vidiny z divadla, nebo chcete-li, ze života. Myslím, že Rimbaud měl prostě potřebu to nějak zachytit a ukázat světu, který do té doby nic takového neznal.

Úryvek:

Jsem světec, který dlí v motlitbách na terase – jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině.

Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny.

Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu.

Smrt, která pláče, naše snaživá holka a služka, zoufalá Láska a krásný Zločin, který kňourá v pouličním blátě.

Vliv díla:

Za zachování všech Rimbaudových děl (když pominu ty, co se ztratily) patří dík Verlainovi. Iluminace poprvé vydal roku 1886. Toto dílo ovlivnilo symbolisty, dadaisty i surrealisty, ačkoli Rimbaud sám nikdy nepodlehl metodě automatického psaní jako mnozí z nich. Iluminace také ovlivnily mnoho hudebníků: jak klasických skladatelů, tak například i Boba Dylana. Myslím si, že i dnes mají prokletí básníci docela zvuk.

Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky (1965)

Československý spisovatel Praha, 1989

O autorovi:

Bohumil Hrabal (rozený Kylián) (1914 – 1997) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. Během svého života vystřídal mnoho profesí – pracoval například jako zaměstnanec železnice, balič starého papíru, jako brigádník v ocelárnách nebo jako kulisák. V mládí žil v Nymburce, kde jeho otec dělal správce pivovaru, pak dlouho v domě v ulici Na Hrázi v Libni, později si manželé Hrabalovi koupili chatu v Kersku u Nymburka. Z Hrabalova díla je vidět, že jeho vlastní život a prostředí mu byly velkou inspirací.

Další dla: Postřižiny trilogie Městečko u vody, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Perlička na dně, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Skřivánci na niti)

Literární kontext:

Původní název tohoto díla z roku 1949 byl Legenda o Kainovi. Tento název poukazuje na podobnost mezi hlavní postavou a Kainem v jejich společném osudu vyvržence, prokletí a dědičné vině. Později toto dílko smíchal s novelou Fádní stanice (1953). Ostře sledované vlaky vznikly v šedesátých letech, kdy se začalo znovu diskutovat o německé okupaci.

Literární žánr:

Novela

Hlavní postavy:

Miloš Hrma – mladý muž, tíží ho jeho milostné trauma a vzpamatovává se z pokusu o sebevraždu, ale přesto jaksi samozřejmě a odevzdaně bojuje proti Němcům a vyhodí do povětří jejich ostře sledovaný transport zbraní, i když ví, že se mu to nejspíš stane osudným

Výpravčí Hubička – místní milovník žen a Milošův vzor

 

Děj a kompozice:

Povídka je rozčleněná na kapitoly, které nejsou nijak pojmenované. Dílo je psáno v ich-formě v minulé čase.

Dvaadvacetiletý Miloš se po léčení vrací zpět do práce. Stále se však nemůže zbavit svého komplexu, že není dost „mužskej“. Oproti tomu místní donchuán výpravčí Hubička pořádně rozvířil vody, když potiskal Zdeničce při noční službě pozadí razítky anebo když v zápalu vášně přetrhli přednostovi kanape. Poklidná atmosféra železniční stanice je ale narušována zlou dobou – právě končí válka a zanedlouho tudy mají projíždět německé ostře sledované transporty zbraní. Železničáři se dohodnou, že Hubička přidrží návěstidlo tak, aby vlak zpomalil, a Hrma dovnitř hodí bombu. Těsně předtím, než k tomu má dojít, zbaví jistá cestující Viktoria Freie, která čeká na vlak do Kerska, Miloše jeho komplexu - jemu se to konečně povede, „nezvadne jako lilium“. Pak vyrazí s Hubičkou do zimní noci a udělají přesně to, co naplánovali. Miloše si ale všimne německý voják a oba současně vystřelí. Němec vypadne z vlaku, Miloš z budky, a tak leží vedle sebe a postřelený Němec pořád volá „Mutti, Mutti!“, a tak ho Miloš z milosti dorazí. Držíc ho za ruku se dívá na vybuchující vlak a než sám sebe ztratí z dohledu, řekne: „Měli jste sedět doma, na prdeli...“

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Jazyk Bohumila Hrabala je velmi osobitý a nenapodobitelný. Působí velice lidsky, jako by vám to vyprávěl nějaký prostý, ale hodný člověk - sice bez vzdělání, ale přesto tak nějak hezky: většinou mluví spisovně, ale občas se tam nějaké to slovíčko vloudí, nechává myšlenky plynout, sem tam se zahloubá a nechá se trochu unést, někdy se trochu opakuje a v jedné větě klidně řekne jednu věc několikrát. Je v tom hodně melancholie, ale ne smutku, a také jistá odevzdanost.

V prostředí železniční stanice se mísí krásný poklid a idyličnost s typickou českou malostí a klopením hlavy. Proto je tak zajímavé ono rozhodnutí vyhodit vlak do vzduchu – je to nečekané a netypické. Postavy v knize to však vnímají jako samozřejmou věc a tiše a odevzdaně bojují za svoji zem a za své hodnoty. Ke svým nepřátelům však nechovají nijakou velkou nenávist, jsou to prostě jen jim rovní lidé, ale bohužel stojící na druhé straně barikády. Stávají se tak hrdiny bez vlastních nároků na slávu, tiše a naprosto bez patosu.

Záměr autora:

Myslím si, že Bohumila Hrabala inspirovala jeho vlastní práce na železnici, a také ho dost ovlivnila doba šedesátých let, kdy se lidé k tématu okupace často vraceli.

Úryvek:

... A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si. A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."

 

Vliv díla:

Jiří Menzel podle této povídky natočil stejnojmenný film, který se velice proslavil a krom Oscara získal i mnoho dalších ocenění. Tento režisér se pak chopil i dalších Hrabalových děl – např. Postřižin, Skřivánků na niti nebo Obsluhoval jsem anglického krále.

František Gellner – Po nás ať přijde potopa! (1901)

nakl. Ad Fontes 2002, 1. vydání

O autorovi:

František Gellner (1881 – 1914) byl jednak básníkem, ale věnoval se i próze a publicistice: svého času přispíval do Neumannova anarchistického časopisu Nový kult a ke sklonku svého života pracoval jako redaktor brněnských Lidových novin. Kromě toho také překládal (zejména německou poezii) a věnoval se i výtvarnému umění (karikatura, grafika, malba).

Gellner byl znám pro svůj bohémský přístup k životu a také díky sympatiím k myšlence anarchismu (scházel se v Neumannově vile spolu s ostatními slavnými přívrženci této myšlenky – např. s Tomanem, Šrámkem, Majerovou,...) Od myšlenky anarchismu se ale později odvrátil.

Literární kontext:

Sbírka spadá mezi díla z období změn v českém básnictví na počátku 20. století. Gellner se staví velmi odmítavě vůči „papírovosti“ symbolismu a dekadence (ačkoliv se jí sám občas nevyhne) – raději dává přednost skutečnému životu a možná pro jeho dobu trochu „barbarskému“ zpracování před složitými větnými konstrukcemi a mlhavými metaforami. Františka Gellnera řadíme tzv. generace anarchistických buřičů.

Další díla: poezie: Radosti života, Nové verše; próza: Cesta do hor a jiné povídky, Potulný národ, Don Juan

Žánrová charakteristika díla:

Sbírka básní

Děj a kompozice:

Sbírka se skládá ze 43 kratších až středně dlouhých lyrických básní. Nelze zde hovořit o ději, protože jej básně víceméně postrádají, a též není možné nějak odůvodnit jejich pořadí ve sbírce (jako to jde např. v Erbenově Kytici).

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Gellnerovo dílo působí tak nějak potemněle – autor se tak trochu vysmívá svému okolí, dalo by se říct, že schválně provokuje jednak obsahem díla – například „sabotáží“ společenského života a vůbec svými nepříliš konzervativními myšlenkami, jednak i formou – záměrně používá nespisovné výrazy a jeho básně působí až „plebejsky“. Poukazuje v nich na ubohost a povrchnost všeho dění, ale nestaví se tak úplně do pozice vnějšího pozorovatele nebo člověka, který jen žehrá na poměry – výsměch a sebekritiku směřuje i na sebe, protože si je vědom svých vlastních špatností: například místo trapné upjatosti a strojenosti vede raději nezodpovědný život, pije a tahá se s lehkými holkami. Občas jeho sebekritika působí dost cynicky, ale není – on se jen pokouší sám sebe moralizovat, protože v hloubi duše ví, že tou svou řekněme punkerskou pózou jen zastírá touhu po skutečném citu, bolest a zklamání. Místy je z básně cítit taková melancholie a rezignované opovržení vlastní osobou, že je vám ho až líto.

Styl, kterým jsou básně psané, je záměrně jednoduchý: autor opovrhuje nastrojenou košatostí, takže naschvál používá až příliš krátké a jednoduché věty a vůbec se snaží vše udělat jak jen nejobyčejněji to jde. Používá velmi jednoduchý jazyk s množstvím hovorových, klidně i vulgárních výrazů a straní se jakýchkoli metafor – podle svého přesvědčení se vždy drží reality a současnosti. Přes básníkovu očividnou snahu ale básně nepůsobí nikterak barbarsky nebo hloupě.

Rýmy (nejspíš pro svou improvizovanost) působí lehce, jako popěvek. Verš je pravidelný, rýmy jsou většinou střídavé nebo sdružené.

Autorův záměr:

Částečně postavit se na odpor symbolismu a dekadenci, částečně vysmát se společnosti a částečně potřeba vypsat se z vlastních trápení.

Úryvek:

Přetékající pohár

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho

se do brázd vyschlých rozlije,

na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zdali jiné světy

rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Já držím pohár ve své dlani:

své srdce, které přetéká.

Bezcestí

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí

a k práci své jsem vždy byl bez lásky.

Ó moci rázem roztrhati v kusy

své cíle, poměry a závazky!
Však nově začít - je to bezvýsledné,

když zklamání mé všecko proklíná,

a ruka moje, sotvaže se zvedne,

již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc

a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou

své tělo šel bych prodat do ulic.

Po nás ať přijde potopa

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit

se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,

co lidstvu nové ráje chcete stvořit,

vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,

rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu

v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,

by zase zítra klesli do bídy.

Navečer z loží zvedajíce hlavy

se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,

je nevábí zjev plodných samiček.

V kavárnách nočních u politých stolků

jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.

Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.

My do svých vlasů vplétáme si růže,

a po nás - což - ať přijde potopa!

A přece zdráhám se

Skleněná lahvička, a lebka na vinětě

v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.

Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě

já neznaboh se stávám více důvěrný.

Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,

a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,

jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.

A přece zdráhám se, já piják notorický,

svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.

Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky

a stesk můj udusí noc jedna výstřední.

Vliv díla:

- Gellner byl v podstatě ideálem básníka podle F.X.Šaldy – a to proto, že se oprostil od všech zbytečných poetismů

- Jeho styl je vlastně expresionismem v poezii – důležité je vyjádřit současnou myšlenku, nic víc

- Ve své době Gellner dost šokoval – prý „kašlal na poezii, neměl strach z triviality, ale z patosu, a soudobé pitvornosti nevypověděl válku, ale strašně se jí pomstil tím, že ji zobrazil.“ (Jiří Brabec)

- Na Gellnerovy básně mohou navazovat satirické a nonsensové texty J. Vodňanského nebo kniha I.M.Jirouse Magorovy labutí písně

- Podobně jako díla Šrámkova nebo Dykova byla i ta jeho zhudebněna a hrána v kabaretech

- Gellner je velkou inspirací i pro současné hudebníky (Jaromír Nohavica hrával Radosti života, Visací zámek má v repertoáru písně Všichni mi lhali, Perspektiva a Buď matko Boží pomocna, Malomocnost prázdnoty hrála Nečekám nic od reforem (část cyklu Radosti života)...)

Franz Kafka - Proměna (1912)

přeložil Vladimír Kafka

vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o. v Praze roku 2007

Literární kontext:

Franz Kafka byl německy píšící spisovatel židovského původu žijící v Praze. Za svého života zveřejnil jen několik svých próz, z nichž nejvýznamnější je právě Proměna. Díky své velmi sebekritické povaze odsoudil svá další díla, tři nedokončené romány, aforismy a další prózy, ke spálení. Vykonavatel jeho poslední vůle, spisovatel Max Brod, ale naštěstí jeho přání neuposlechl a díla zachoval.

Další díla: Aforismy (1968), Amerika/Nezvěstný (1912-14), Proces (1914-15), V kárném táboře (1919), Venkovský lékař (1919), Zámek (1922).

Žánrová charakteristika díla:

Neveselá absurdní povídka.

Hlavní postavy:

Řehoř (v orig. Gregory) Samsa - oddaný své rodině, chodí do práce, kterou nemá rád, aby svým rodičům splatil jejich dluhy, sestru chce poslat za vydělané peníze na studia; svoji proměnu přijímá překvapivě klidně, nehledá pro ni vysvětlení; uvažuje částečně lidsky (stále miluje svoji rodinu) a částečně po hmyzím (většinu času tráví pod postelí a vyhledává temná místa, popřípadě leze po stěnách)

Rodiče - dalo by se říct bezcitní - v podstatě Řehoře přestanou vnímat jako vlastního syna a úplně se od něj distancují

Markétka - přestože má místy sklony přemýšlet jako rodiče, je tím nejempatičtějším členem rodiny, nosí Řehořovi jídlo a snaží se mu dále vypomáhat například přestavěním nábytku tak, aby mu to vyhovovalo

Posluhovačka - klidná, naprosto nic jí nevyvede z míry, s Řehořem jedná, jako by to nebylo nic divného, ale zároveň si k němu nevytvoří žádný vztah

Děj a kompozice:

Kniha se skládá z pouhých tří kapitol označených římskými číslicemi, je psána er-formou. Děj je chronologický, odehrává se převážně v pokoji Řehoře Samsy - obchodního cestující , který se jednoho dne probudí ve své posteli a zjišťuje, že se proměnil v obřího brouka. Samotný akt vstání z postele se zprvu jeví jako nemožný, natož pak plnění pracovních povinností - neschopnost pracovat a následné výčitky svědomí jsou jeho hlavní starostí. Řehoř se zezačátku snaží skrývat svou proměnu před rodinou, ale po chvíli je odhalen. Vyděšení rodinní příslušníci ho zavřou v pokoji a distancují se od něj. Jediným spojencem je sestra Markéta, která ho chodí krmit.

Situace v rodině se tímto zvratem značně zhorší - jednak rodina přichází o jediný zdroj příjmů, dalším problémem je psychický nátlak a starosti, jak brouka ukrýt před hosty a nájemníky. Jediný, kdo situaci zvládá, je posluhovačka, která se nad Řehořovým vzhledem nijak nepozastavuje. Z kopce to jde i se zdravotním stavem samotného Řehoře. V rodině dochází k rozhovorům o budoucnosti a Markétka navrhuje Řehoře odstranit. Téhož večera Řehoř opustí pokoj, aby si mohl poslechnout, jak Markéta hraje na housle. Bohužel jsou přítomny i cizí osoby, a tak ho otec zažene zpět. Ještě tu noc Řehoř umírá. Druhého dne jej nalezne posluhovačka a se slovy ("Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!" mrtvolu vyhodí. Samsovi, kterým se velice ulevilo, uspořádají při této příležitosti výlet do města a plánují přitom svou světlou budoucnost.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Nejspíš měla na celkovou náladu díla vliv autorova osamělost, nicméně příběh jako takový působí poněkud posmutnělým, ale především absurdním dojmem, přestože Kafka až naturalisticky popisuje nejrůznější detaily. Dalším typickým prvkem je jakási bezvýchodnost situace, poněkud tragikomické prvky a celkový paradox v myšlení Řehoře - i přes naprosto jasnou absenci naděje na jakoukoliv změnu zůstává klidný a věří v nějaký zvrat k lepšímu a závažnost své situace si nijak nepřipouští. Děj je vyprávěn s naprostou samozřejmostí, bez pozastavení se nad absurditou situace, což poněkud podkopává čtenářovu logiku a vyvrací zaběhnutý životní řád a principy.

Celá povídka je napsána konzervativně, opatrně, často se vyskytují slova a obraty jako "na jedné straně - na druhé straně, sice tak - ale i opačně, možná, snad". Postavy autor popisuje velmi nestranně, což nám jaksi ztěžuje je rozlišovat na „dobré“ a „špatné“, na oběti a viníky tak, jak jsme zvyklí. V díle se příliš nevyskytuje přímá řeč; je psáno spisovně a prostě, srozumitelně.

Autorův záměr:

Možných interpretací máme hned několik:

• proměna jako Řehořova snová, nerealistická vize

• jako absurdní groteska plná nadsázky a humoru, která má být zdrojem pobavení

• proměna coby symbolické zobrazení osamělosti a bezradnosti před vlastním úděle

• proměna zobrazující měšťanskou strnulost a povrchní morálku

• dvojí proměna v rodině : nejprve zaujímal Řehoř otcovo místo živitele (otec nepracoval, dokud rodinu živil Řehoř) a Řehoř byl tedy hlavou rodiny. Po proměně je Řeho oslaben, ztrácí místo vůdce, které znovu zaujímá otec (vrací se do práce).

Úryvek:

„Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách."

„Těžké zranění, s nímž Řehoř stonal víc než měsíc - jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zůstalo v těle jako viditelná upomínka -, patrně i otci připomnělo, že přes svou nynější smutnou a odpornou podobu je Řehoř členem rodiny, že se sním nesmí jednat jako s nepřítelem, nýbrž že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor a být trpělivý, nic než trpělivý.“

Vliv díla:

Franz Kafka dnes patří mezi nejoceňovanější autory 20. století, bohužel se mu, jako obvykle, dostalo většího ohlasu v cizině. Proměna je považována za jeho nejhumornější dílo.

George Orwell - 1984 (1949)

Přeložila Eva Šimečková

nakl. Naše vojsko, 1. vydání

Literární kontext:

George Orwell se narodil v Indii, žil v Anglii a bojoval ve Francii a Německu. Psal mimo jiné články a reportáže, proslavila ho ale až Farma zvířat - kniha, kterou za války nikdo nechtěl vydat z obavy před sovětským spojencem. Jeho nejslavnějším dílem je právě 1984. Když tuto knihu psal, byl velmi nemocný a odmítl jít na léčení. Zemřel pouhý rok po jejím vydání, takže se nikdy nedočkal 2. poloviny 20. století, kdy se jeho vize naplnily.

Žánrová charakteristika díla:

Utopický román o vymyšlené totalitární společnosti.

Děj a kompozice:

Kniha se skládá ze šesti nijak nepojmenovaných velmi dlouhých kapitol.

Děj se odehrává v Londýně roku 1984. Svět je rozdělen na Oceánii, Eurasii a Eastasii, a tyto tři mocnosti mezi sebou neustále válčí, ačkoli původní smysl války se už dávno vytratil kamsi do neznáma. V Oceánii vládne Strana v čele s Velkým Bratrem. Panuje tvrdá totalita řídící se zásadami „Válka je mír“, „Svoboda je otroctví“ a „Nevědomost je síla“. Lidé jsou neustále sledováni, a jejich uvažování je omezováno novou řečí - newspeakem, který je ideologický čistý a neobshuje žádná „závadná“ slova. Běžnou praktikou je také upravování minulosti - jednoduše se všechny dostupné materiály upraví tak, aby odpovídaly vůli Strany, a všechny pravdivé původní dokumenty se pálí, takže nové znění minulosti nemůže nikdo vyvrátit.

Winston je členem Strany. Sice se snaží dodržovat všechny nepsané zákony, ale vnitřně se Stranou nesouhlasí a své myšlenky si potají zapisuje. Zamilovává se do dívky Julie a přestože je doba těžká, je s ní poměrně šťastný. Přidávají se do fiktivního Bratrstva, jakési tajné opozice strany, ve které je i Winstonův přítel a tichý spojenec O´Brien. Po nějakém čase se na to ale přijde, a tak jsou Winston s Julií zatčeni. Vyvstává najevo, že O´Brien sám ho sledoval a nechal zatknout a že Bratrstvo je uměle vytvořené stranou. O´Brien a další postupně Winstona úplně předělají - jakoby se zbavil zdravého rozumu se naučí slepě věřit tomu, co mu řekne Strana, protože Strana má vždy pravdu, zbaví se jakýchkoliv myšlenek, které by ho spojovaly s minulostí a s reálným světem, naučí se nepáchat Ideozločiny (zakázané myšlenky), dokonce se naučí milovat Velkého bratra, aby ho pak zastřelili, jak je zvykem.

Pro knihu jako takovou jsou podstatné především ideologické prvky, které se pojí především se slogany. Slova „Válka je mír“ sice na první pohled nedávají smysl. Ovšem válka se nyní vede ne z těch samých důvodů, jako se vedla dřív. Žádná ze zemí nemůže zvítězit, existuje jen jakési sporné území, o které se mocnosti přetahují, a ani to není nejpodstatnější. Hlavní smysl války je v jejím působení na psychiku - nejnižší vrstva, takzvaní proléti, kteří tvoří 80% obyvatel, žijí v domění, že, ačkoliv se jich válka většinou netýká, způsobuje bídu, ve které žijí. Ve skutečnosti je to úplně jinak - továrny, ve které proléti pracují, vyrábějíí podle názoru Strany příliš mnoho produktů, a ta přebytky investuje právě do války. Pokud by totiž proléti měli lepší podmínky, než jaké nutně potřebují k přežití, jejich vzrůstající životní úroveň by způsobila nárůst přemýšlení, což by mělo za následek nepokoje a pokusy o svržení Strany. Právě s tímto, s přepisováním minulosti a newspeakem se pojí druhý slogan, „V nevědomosti je síla“.

Hlavní postavy:

Winston Smith - hlavní postava; je vylíčen jako obyčejný člověk bez nějakého nápadného rysu odlišujícího ho od ostatních, v podstatě na něm není nic špatného, ale nakonec je stejně zlomen totalitou a vládnoucí Stranou, kterou tiše nenávidí.

Julie - Winstonova milenka; nijak zvlášť nepřemýšlí o nějakých hodnotách nebo hlubších smyslech, o charakteru a tak podobně - prostě si žije podle svého a snaží se nezavdat záminku k tomu, aby ji zatkli.

O´Brien - hořkosladká postava knihy, na jednu stranu přítel, ochránce, jakýsi myšlenkový vůdce a zachránce Winstona, na druhou stranou i jeho mučitel, vyšetřovatel a v jistém slova smyslu i zrádce.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Přestože se autor příliš k neuchyluje k podrobným popisům prostředí ani k rozborům lidských povah, nádech a náladu prostředí dovedl zachytit velmi působivě. Spíš než aby se autor rozsáhle rozepisoval o tom, co postava cítí a co si myslí, raději popíše její činy, mluvu nebo fakta, která se k tomu nějakým způsobem vážou. Celá kniha je napsána jaksi chladně a stroze, částečně spíš jako nějaký ideologicko - politický výklad. O to je ale působivější a sugestivnější. Různé útržky textů, ukázky z knih a slogany nám tento svět ještě přibližují, navíc autor si sám vymyslel řadu vlastních slov a zkratek, a tak vlastně stvořil sice fiktivní, ale v podstatě fungující svět i s různými na první pohled nezajímavými drobnostmi, které mu ovšem dodávají na reálnosti.

Autorův záměr:

Kniha měla být, podle mě, jakýmsi nevyslyšeným varováním před totalitou. Možná chtěl ukázat, jak lidé dokážou (popřípadě nedokážou) myslet a jednat, že zdánlivý nesmysl může mít obrovský a hrozivý skrytý smysl a že nic není nemožné.

Úryvek:

Zeptám se přesněji. Existuje minulost konkrétně, v prostoru? Je někde místo, nějaký svět pevných předmětů, kde se ještě odehrává minulost?"

"Ne."

"Tak kde tedy minulost existuje, pokud vůbec existuje?"

"V záznamech. Je zapsána."

"V záznamech. A...?"

"V mysli. V lidské paměti."

"V paměti. Tak, velmi dobře. My, Strana, ovládáme všechny záznamy a my také ovládáme veškerou paměť. Takže ovládáme minulost, ne?"

"Ale jak můžete lidem zabránit, aby si pamatovali události!" vykřikl Winston, který zase na okamžik zapomněl na číselník. "Podvědomě, i když se tomu člověk brání. Jak můžete ovládat paměť? Mou jste neovládl."

O'Brien se zatvářil přísně. položil ruku na číselník.

"Naopak," řekl, tys ji neovládl. To tě přivedlo až sem. Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný, dost ukázněný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost tomu být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone. Ty věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, co existuje samo o sobě. Věříš rovněž, že podstata skutečnosti je samozřejmá. Když sám sebe klameš a myslíš si, že něco vidíš, předpokládáš, že každý vidí tutéž věc tak jako ty. Ale já ti řeknu, Winstone, že skutečnost není mimo nás. Realita existuje v lidském vědomí a nikde jinde. Ne ve vědomí jednotlivce, které se může mýlit a i tak brzy zaniká; ve vědomí Strany, které je kolektivní a nesmrtelné. Cokoli Strana považuje za pravdu, je pravda. Realitu není možné vidět jinak než očima Strany. Tento fakt se budeš muset znovu naučit, Winstone. K tomu je třeba změnit své vědomí, vynaložit vůli. Nejprve se musíš pokořit, pak se uzdravíš."

Vliv díla:

Tato kniha inspirovala spoustu autorů, kterým se ovšem nikdy nepodařilo dosáhnout takové úrovně. Bylo natočeno hned několik filmů (a chystá se další), dokonce i známá reality show Big Brother je založena na jedné z myšlenek této knihy. Vždyť samotné spojení „Velký bratr“ přešlo do běžné mluvy mnoha jazyků. V 50. letech u nás knihu zakázali pro její podobnost s vládnoucím režimem. Přestože sám Orwell komunistickou východní Evropu nikdy nenavštívil, je neuvěřitelné, v jakých detailech se dokázalo jeho dílo shodnout se skutečností.

Johann Wolfgang von Goethe – Utrpení mladého Werthera (1774)

Přeložil E.A.Saudek

nakl. Aurora 1999, vydání dvanácté

Literární kontext:

Přestože je Goethe řazen mezi představitele výmarského klasicismu, mohl by být klidně označován za renesančního člověka: za svůj život stihl být básníkem, prozaikem, dramatikem umění, uměleckým kritikem, právníkem, politikem, biologem a dokonce i stavitelem.

Goethe se narodil roku 1749 ve Frankfrtu nad Mohanem. Zajímal se o přírodní vědy a magii, stál v čele skupiny Sturm und Drang (Bouře a vzdor), která se stavěla proti tehdejší společnosti a za cíl si vytyčila odstranit z ní faleš, hodně cestoval a například také sbíral minerály, které pak daroval českému Národnímu muzeu. Jako mladý se seznámil s J.G.Herderem (protestantský kněz a průkopník preromantismu), později se přátelil také s F. Shillerem. Zemřel roku 1832 ve Výmaru.

Další díla: Ifigenie v Tauridě, Torquato Tasso, Faust, Čarodějův učeň, Viléma Meistera léta učednická, Z mého života. Básnictví a pravda.

Žánrová charakteristika díla:

Preromantické dílo, román, deník v dopisech

Děj a kompozice:

Kniha je rozdělena na dva díly, dále je pak členěna na jednotlivé „dopisy“ týkající se vždy jednoho dne. Dílo je psáno v ich-formě. Děj se odehrává v 18. století v Wahlheimu – městečku, jehož jméno Werther záměrně pozměnil.

V prvním díle Werther odjíždí z domova a hned v prvním dopise se loučí s přítelem Vilémem, kterému po celou dobu jeho trápení píše. Ve Wahlheimu se seznamuje s tamějším okolím, obdivuje přírodu a věnuje se malování. Zpočátku se lidí straní, ale postupem času se s nimi začíná sbližovat, až se jednoho dne vydá na taneční zábavu. Zde pozná Lottu, kásnou ženu, kterou od první chvíle obdivuje pro její klid, trpělivost a dobrotu. Stanou se velmi dobrými přáteli a Wertherovo přátelství k Lottě se časem vyvine ve vroucný cit. Werther nedbá varování, že Lotta je zasnoubena a on u ní tudíž nemá žádné šance. Dokonce na ono varování zapomene a bezhlavě se pohrouží do své lásky. Po čase však přijíždí Albert, její snoubenec, a Werther zažívá první okamžiky beznaděje a pochybností. Když se s Albertem poznají, Werther ještě k tomu zjistí, že Albert je moudrý a rozumný člověk a upřímně Lottu miluje, a tím pádem že si ji zaslouží.Spřátelí se, ale jejich přátelství má zvláštní podobu. Werther zaslepen svojí láskou zapomíná, že Albert se s Lottou opravdu chce oženit, a když mu to dojde, začne k Albertovi pociťovat podezření a nenávist. Se svým trápením se Werther jako vždy svěřuje svému příteli Vilémovi. Ten mu doporučí odjet a přijmout práci u velvyslance, což Werther také udělá. Nedokáže se ale začlenit do společnosti, jež ho odmítá, a tak se vrací zpátky ke své milované do Wahlheimu. Mezitím se ale Lotta a Albert vzali, a Werther tímto okamžikem propadá vnitřní sebelítosti a ztrácí smysl pro dobré chování. Každý den navštěvuje Lottu a vyznává se jí ze své lásky. Ta jeho přátelství přijímá, ale jeho city neopětuje. Albert si ale Wertherových častých návštěv logicky všimne a pojme podezření. Díky tomu se vztahy mezi ním a Wertherem ocitnou téměř na bodě mrazu. Lotta Werthera odmítá, a on nalézá konečné východisko: smrt. Poslední večer s Lottou se odehrává bez přítomnosti Alberta; Werther předčítá Lottě z Homéra. Poslední dny jí píše dopis na rozloučenou, ve kterém jí vysvětluje své počínání. Nakonec si prostřelí pistolí lebku a ráno zemře.

Zajímavé je, že Werther sám svou sebevraždu nepovažuje za zbabělost. Je to pro něj spíš jen vyvrcholení jeho „nemoci“, on vlastně jen podlehl.

Hlavní postavy:

Werther – velmi citově a umělecky založený mladík, nechává se zhoubně ovládnout svými city, což také vyústí v jeho sebevraždu

Lotta – milá, slušně vychovaná dívka, má ráda své sourozence i Werthera, se kterým ale nechce mít nic víc

Albert – moudrý, rozumný, Lottu upřímně miluje

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Tato kniha je napsána opravdu velmi procítěně – koncentrace „ach“, „ó“ a různých patetických zvolání je opravdu nad míru vysoká. Celé dílo je psáno v ich-formě – tedy očima a ústy Werthera. Je pravda, že tento mladý muž nejspíš odpovídá ideálům své doby; jeho jazyk je velmi vznosný a on sám se chová slušně a zároveň vroucně. I přes tento styl ale dílo působí celkem uvěřitelně a upřímně.

Werther (potažmo Goethe) v textu střídá dějové pasáže, Wertherovy úvahy o společnosti, sáhodlouhé popisy krajiny, jeho rozhovory s Lottou a jeho rozmluvy o ní, a samozřejmě také jeho citové projevy (ve velké míře). Kniha má ale jen jedno pořádné téma, a to Wertherovu nešťastnou lásku k Lottě, a díky tomu působí poněkud jednotvárně.

Autorův záměr:

Toto dílo se dá do jisté míry považovat za Goetheho vlastní osobní příběh, námět převzal z vlastního neštěstí. Podkladem byla jeho vášnivá, ale neopětovaná láska k dceři městského úředníka - Charlottě Buffové. Avšak tato Lotta byla také již snoubenkou Goethova přítele, který je v knize znázorněn jako Albert. I mnoho Wertherových vlastností a zálib, jako například láska k Homérovi, je odrazem obliby samotného Goetha. Goethe sám přiznává, že během své nešťastné lásky prošel všemi stádii wertherovské choroby. Místo smrti Goethe však zvolil útěk před sebou samým a bez rozloučení ze dne na den opustil Wetzlar. Podobné pocity, které prožíval, se ztotožňují s vyprávěním Wertherovým z 10. září, kdy opouští Wahlheim.

Úryvek:

18. července

Viléme, čím je našemu srdci svět bez lásky! Čím je čarovná laterna magika bez světla! Sotva v ní rozsvítíš, promítnou se ti na bílé stěně nejpestřejší obrazy! I kdyby to bylo jen to, jenom pomíjející přeludy, dělá nás to vždy přece jen šťastnými, stojíme-li před tím jako svěží chlapci a jsme-li u vytržení nad kouzelnými vidinami. Dnes nemohl jsem k Lottě, neboť mě zdržela nevyhnutelná společnost. Co dělat? Poslal jsem k ní svého sluhu, jen abych měl kolem sebe někoho, kdo jí byl dnes nablízku. S jakou netrpělivostí jsem ho očekával, a jakou radostí jsem ho opět spatřil! Kdybych se nebyl styděl, byl bych jej nejraději uchopil za hlavu a políbil. O bononském kameni se vypravuje, že položíme-li jej na slunce, přitahuje jeho paprsky a pak ve tmě chvíli září. A nejinak tomu bylo s mým sluhou. Vědomí, že její oči spočinuly na jeho obličeji, na jeho tvářích, na knoflících jeho kabátu a na límci jeho surtout, činilo mi to vše tak svatým, tak drahým! V tu chvíli nebyl bych toho hocha dal ani za tisích dolarů. Bylo mi tak blaze v jeho přítomnosti. - Chraň Bůh, aby ses tomu smál! Viléme, jde o přeludy, pocuťujeme-li takové blaho?

Vliv díla:

Toto dílo mělo takový úspěch, že po jeho vydání následovala vlna sbevražd – lidé se ve Wertherovi zhlédli a své problémy řešili stejně jako on. To Goetheho donutilo dokonce do knihy přidat varování „Buď muž a nenásleduj mne!“. Autorovi dílo přineslo velkou slávu, i když se od něj později distancoval.

Joseph Heller – Hlava XXII (1961)

Přeložil Miroslav Jindra

Literární kontext:

Americký spisovatel Joseph Heller sám za druhé světové války sloužil u letectva, a Hlava XXII byla jeho první knížkou, ve které popsal své pocity. Mezi jeho další díla patří román Něco se stalo, prózy Gold za všechny peníze, Bůh ví a nemalujte si to. Spolu se Speedem Vogelem napsal knihu Neveselá záležitost, která pojednává o Hellerově těžkém neurologickém onemocnění. Roku 1994 vyšlo také Zavíráme!, volné pokračování Hlavy XXII. Posmrtně byly vydány též román Portrét umělce v pokročilém věku a soubor kratších textů Hlava nehlava. Mezi jeho další díla patří divadelní hra Bombardovali jsme New Haven a kniha vzpomínek Tehdy a teď.

Žánrová charakteristika díla:

Žánrem tohoto díla je protiválečný román, který kritizuje společnost a tehdejší poměry. Není zde tak důležitý děj, ale spíše rozsáhlá charakteristika jednotlivých postav.

Děj a kompozice:

Tato kniha se skládá ze 42 + 2 přidaných kapitol, které jsou zpravidla věnované jedné postavě knihy. Děj se odehrává za druhé světové války na střesomořském ostrově Pianosa. Jednotlivé časové linie se složitě prolínají, kapitoly na sebe časově nenavazují a celá kniha se jeví spíš jako přepis vzpomínek, které přícházely v náhodném sledu. Ústřední je postava Yossariana, letce, který by mohl a nemusel být považován za válečného hrdinu. Nalétal totiž už neuvěřitelně mnoho letů, ale svým přístupem, kdy se spíše snaží zachránit si kůži než aby nesmyslně obětoval svůj život vlasti, které to stejně nebude vůbec k ničemu, se klasickému hrdinovi moc nepodobá. Na Pianose slouží pod velením nepříliš schopných nadřízených, kteří neustále zvyšují počet povinných letů. Kamarádi umírají jeden po druhém, a Yossarian se ze všech sil snaží vystavovat se nebezpečí, jak jen to jde. Simuluje nemoci, vymýšlí si na vedení… Ke konci knihy také navštěvuje zlomený a na kolena padlý Řím, kde vidí jen samé hrůzy a následky války. Nakonec po vzoru svého přítele utíká do Švédska.

Celý příběh je neuvěřitelně absurdní, počínaje naprosto neschopným vedením perutě a konče Hlavou XXII – zákonem, který vyjadřuje nesmyslnost celé války. Říká, že voják může být uvolněn ze služby v případě psychické poruchy, ale také to, že pokud si někdo svou poruchu uvědomuje, je to důkaz toho, že jí netrpí a je docela zdráv.

Hlavní postavy:
Yossarian – má velmi silný, ale také velmi pochopitelný pud sebezáchovy, je vynalézavý, nebojí se činů, ať už jsou pro okolí jakkoliv nepochopitelné, ztratil jakékoliv ideály a rozhodně nebojuje za vlast – tím se vymyká tradičnímu pojetí hrdiny.

Plukovník Cathcart – rozhodný, sebejistý a zároveň zamindrákovaný, typický případ velitele, který nemá dostatek duševní síly, aby měl na to dělat svou práci dobře, má dojem, že svá nařízení nemusí podkládat logickými argumeny, a tak si káže, jak se mu zlíbí.

Kaplan – neuvěřitelně hodný a milý člověk, který by neublížil ani mouše, ale vůbec si nevěří, je úzkostlivý, neustále o sobě pochybuje a od ostatních do sebe nechává kopat.

Milo – neskutečně vynalézavý tvor, který se sám od sebe stane provianťákem, geniální obchodník, který zásobuje válečnou kuchyni vším možným i nemožným

Nately – tak trochu naivní mladík dobrých mravů, který strašně lpí na svých mravních hodnotách i přesto, jak jsou v současné době nepoužitelné, paradoxně se vášnivě zamiluje do prostitutky.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Autor umí skvěle charakterizovat jednotlivé postavy pomocí toho, jak popisuje jejich každodenní drobné úkony, chování a jednotlivé činy. Nebojí se být ironický a cynický, nebojí se morbidního humoru a naturalistické situační komiky, ale ani děsivých a vážných momentů války, kdy vás zamrazí a naráz vám dojde, jak je vlastně celá válka hrozivá. Kniha je psána poněkud nadneseně a nezúčastněně, což mnohdy nahrává komičnosti, ale nijak neubírá věrohodnosti knihy. Autor používá spíše trefných a ničím nezkrášlených obratů, než aby se stylizoval do nějaké literární pózy.

Autorův záměr:

Hlavou XXII chtěl autor podat vlastní svědectví války, ukázat, že může být i vtipná, i naprosto ničivá, chtěl zbořit modlu klasického hrdiny – vlastence, ukázat, jak je tato postava nesmyslná, a také nejspíš chtěl vykřičet do světa, že na vedoucí pozice by rozhodně neměli být dosazováni lidé, kteří na to nemají.

Úryvek:

Po štábním rotmistru Homeru Lumleyovi jako by se slehla zem. Byla tam ale sestra Cramerová, která sršela svatým hněvem jako zvlhlá prskavka. Nařídila Yossarianovi, aby neprodleně zalezl zpátky do postele, a zatarasila mu cestu, takže jí nemohl vyhovět. Její hezká tvář byla protivnější než kdy jindy. Sestra Cramerová byla dobrosrdečná, sentimentální kráva, která se nesobecky radovala z každé zprávy o svatbě, zasnoubení, narození či jubileu, i když neměla s žádným ze zúčastněných nic společného.

„Zbláznil jste se?" peskovala ho ctnostně a hrozila mu nahněvaným prstem přímo před očima
„Vám je asi úplně jedno, že byste to mohl šeredně odskákat, co?"

„Odskákal bych to já, tak co je vám do toho."

„A že byste mohl přijít o nohu, to je vám taky jedno?"

„Je to moje noha."

„To tedy není!" opáčila sestra Cramerová. „Ta noha patří vládě Spojených států. Stejně jako vaše uniforma nebo třeba bažant do postele. Armáda vynaložila spoustu peněz, než z vás udělala letce, a nemáte právo ignorovat příkazy lékařů."

Yossarianovi nebylo jasné, proč by měl být celý pryč z toho, že do něho armáda investuje. Sestra Cramerová stála dosud přímo proti němu, takže kolem ní nemohl projít. Hlava mu třeštila. Sestra Cramerová na něj křikla nějakou otázku, ale nerozuměl jí. Pokynul palcem dozadu přes rameno a řekl: „Neser tady a plav."

Vliv díla:

Heslo Hlava XXII vstoupilo do povědomí široké veřejnosti a stalo výrazem, který se běžně používá pro vyjádření něčeho neřešitelného a absurdního, situaci, ze které není úniku, protože se v ní navzájem blokují nejméně dva protichůdné požadavky.

Často se Hlava XXII srovnává s Haškovými Osudy dobrého vojáka Švejka a americkým seriálem M.A.S.H. z prostředí korejské války, který se Hlavě XXII podobá též motivem zákona osvobozujícího blázny i stylem humoru. 

Karel Havlíček Borovský – Tyrolské elegie (1852)

nakl. Mladá fronta, Praha 1981

1. vydání

Literární kontext:

Karel Havlíček Borovský byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Příjmení Borovský získal podle jména vesnice, kde se narodil – Borová, takto totiž často podepisoval své články.

Toto dílo bylo sepsáno během Havlíčkova pobytu v Brixenu, který jaksi nebyl dobrovolný, a to také velmi ovlivnilo ráz celé skladby.

Další díla: poezie: Král Lávra, Křest svatého Vladimíra, Tyrolské elegie, Z veršů a epigramů Karla Havlíčka (ze sbírky Poesie sociální), Epigramy; próza: Obrazy z Rus, Epištoly Kutnohorské; novinové články: Články ze Slovana, Články z Národních novin; kritiky: Poslední Čech - kritika Tylova románu, Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha - Havlíček odpovídá Tylovi na jeho reakci v Květech (zčásti citovaná).

Žánrová charakteristika díla:

Lyricko – epická autobiografická poezie, ostrá a vtipná satira.

Děj a kompozice:

Skladba je rozdělena na devět nestejně dlouhých zpěvů, které jsou označeny římskými číslicemi.

Sloky jsou psány stylem a, b, c, b a připomínají lidové popěvky.

Celá skladba je psána retrospektivně. Vše začíná tím, že Havlíček, který je již v Brixenu, promlouvá k měsíčku jako ke svému poslednímu příteli, sděluje mu, že nepochází odtud a proč tu je. Následně vypráví, jak do jeho domu přišla policie se zatykačem, jak po rozloučení se svou rodinou nastoupil do kočáru a odjel. Projížděli jeho rodnou Borovou, kde k němu jakoby promlouval tamější kostelík, Budějovicemi, kde koupili pivo, vypráví, jak se splašili koně a jak za ním vystrašení policisté běželi až do města, když od sám zůstal ve voze. Skladba končí příjezdem do Brixenu.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Karel Havlíček Borovský zde často používá nejrůznější peprné narážky a přirovnání, zdá se, že mluví lidem z duše. Skladba nepostrádá rychlý spád, často se zde vyskytuje přímá řeč a další okořenění například ve formě krátkých úvah, promlouvání kostelíku či otázek do éteru. Autor se nebojí jakoby nevinně opisovat tehdejší nešvary, používá jednak slova z obecné češtiny a nářečí, ale také některé latinské či německé výrazy, což mnohdy dokresluje ironii a vtip situace. Používáním cizích slov Havlíček Borovský též rozšiřoval obzory tehdejší společnosti.

Autorův záměr:

Havlíček zde jednoznačně kritizuje, jak tehdejší systém nakládal s nepohodlnými osobami, zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický Bach, který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Hlavní postavy:

K.H.B. – nelítostný ironický kritik, kterému není nic svaté; nedělá ze sebe chudáka, ačkoliv by na to měl plné právo; dokáže se zasmát i sám sobě; vystupuje zde jako velký vlastenec

Dedera – policista, který poslušně plní rozkazy, sám ale k Havlíčkovi žádnou zášť necítí. (On k němu ostatně také ne.)

Úryvek:

Jsemť já z kraje muzikantů,

na pozoun jsem hrál,

a ten pořád ty vídeňské pány

ze sna burcoval.

(přirovnání)

Ach, ty světe, obrácený světe!

Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,

ale s panem delikventem samým

kluše ekipáž!

Ach, ty vládo, převrácená vládo,

národy na šňůrce vodit chceš,

ale čtyřmi koňmi na opratích

vládnout nemůžeš!

(kritika poměrů)

Vliv díla:

- Jan Erazim Sojka: Karel Havlíček (1862) – životopis z knihy Naši mužové

- Josef Kajetán Tyl: Havlíček před porotou – zpráva o Havlíčkově osvobozujícím rozsudku z r. 1849

- Karel Václav Rais: V borovské škole – povídka ze souboru Vzkazy vlastenecké (1885)

- Karel Václav Rais: Antonínu Línkovi, učiteli Karla Havlíčka-Borovského – báseň („pomněnka“) ze souboru Vzkazy vlastenecké (1885)

- Antonín Macek napsal ve sbírce Poesie sociální:

Karel Havlíček (nar. 1821, zemř. 1855). První a největší novinář český. Zápasil pérem svým hrdinně v době útisku za nejdražší statky lidstva: svobodu myšlenky a práva člověka; pronásledován mocnými a šlapán vlastními malichernými vrstevníky. Tupý, bezohledný absolutism vyrval jej násilně z náručí rodiny a odsoudil do vyhnanství v Brixenu. — Havlíček, jenž neohroženě metal zničující blesky satyry proti tmářům, je jako básník srdečný, milující člověk — charakter. V jeho dojemných »Tyrolských elegiích« třesou se v smíchu slzy. Jeho slavná satyra »Křest svatého Vladimíra« bičuje žhavě absolutism duchovní i světský. Rozkošná je ironická báseň »Král Lávra«. V »Epigramech« jeho je plno hořkých životních zkušenosti a vtipu, horoucí nenávisti proti šiřitelům tmy a původcům sociálních útisků. Odešel záhy uštván a nedoceněn, ale památka jeho žiti bude v myslích všech pokrokových lidí jako velkého českého člověka-hrdiny.

François Villon – Velký testament (Závěť) (1462)

Garamond, Praha 2010

Přeložil Gustav Francl

O autorovi:

François Villon (asi 1429 – 1463), původně F. de Moncorbier, řečený des Loges, své jméno z vděčnosti převzal po kaplanovi Guillaumovi de Villon, který se postaral o jeho studia na Sorbonně. Žil jako bohém a byl zapojen do několika rebelských spolků (např. Ulita). Za to byl několikrát odsouzen, ale vždy se mu podařilo nějak se z toho vyvléknout. Bývá označován za prvního prokletého básníka.

 

Další díla: Malý testament (Odkaz)

Literární kontext:

Villonova poezie stojí na pomezí středověké a renesanční literatury. K té renesanční části patří viditelná touha žít naplno a opovrhování starými morálními zásadami. K té středověké naopak jistá obava, že ho za to trest nemine – tj. strach před Bohem a věčným zatracením. Tato charakteristika by se myslím klidně dala použít pro celé období přechodu mezi těmito dvěma epochami.

Malý testament byl sepsán předtím, než Villon uprchl z Paříže před vyšetřováním vloupání do univerzitní koleje. Velký testament vznikl až po návratu, když byl Villon znovu vyšetřován a opět odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest byl později zmírněn na vyhnanství.

Literární žánr:

Básnický útvar většího formátu prokládaný baladami.

Děj a kompozice:

Závěť je tvořena 173 básněmi označenými arabskými čísly a vloženými baladami. Lze ji rozdělit na pět částí. V první se Villon představuje, nadává na orleánského biskupa a děkuje králi, který ho osvobodil z vězení. Ve druhé hodnotí svou minulost, ve třetí se věnuje krásám života a také smrti. Ve čtvrté se zabývá přátelstvím a ženskou krásou. V poslední části začíná testament sám, jeho součástí je např. Motlitba k Panně Marii věnovaná Villonově matce.

Jazyk a styl, umělecké prostředky díla:

Kromě již zmíněného kontrastu renesance a středověkého přístupu k životu je zde hodně výrazná emoční stránka, ať už jde o vyjádření lásky nebo nenávisti. V tom druhém případě se autor klidně uchyluje k vulgarismům a útočí svým smyslem pro humor. Jako první také použil v básni pařížský argot, což ale neznamená, že by bylo dílo kvůli tomu podřadné. Naopak je lehké a čtivé. Také působí velmi živě, a to hlavně díky prostředí, které zachycuje. Villon, ačkoli to byl vzdělaný člověk, se pohyboval spíše na okraji společnosti, a tak v jeho díle vystupují lehké slečny, hospodští a všelijaké jiné postavičky. Sice je nijak blíže nepopisuje, ale přesto působí celkem živě. Krom skutečných postav Villon občas naráží i na biblické nebo mytické bytosti (např. Šalamoun, David, Narcis nebo Orfeus). Motivy díla jsou celkově velmi konkrétní, až naturalistické.

Dílo je plné vtipných jedovatých obratů, různých opisů a metafor. Jakousi hlavní linii díla Villon neustále narušuje různými přáními, osočeními, radami a podobně, protože mu to jinak nedá. Je to asi jako kdyby vám v hospodě někdo už lehce nachmelen vyprávěl svoje příhody a nedokázal se udržet u tématu. Ale stále je to briskní a chytré.

Villon je také tvůrcem tvz. villonské balady. Ta se skládá ze tří strof po sedmi až dvanácti verších se závěrečným „posláním“, které vždy obsahuje polovinu počtu veršů předchozí strofy. Každá strofa je vždy ukončena stejným veršem. Opakují se tak dva až tři rýmy. V některých případech také strofy začínají tak, aby jejich počáteční písmena při čtení shora dolů dávala dohromady například autorovo jméno.

Záměr autora:

Myslím si, že Villon si tak trochu chtěl udělat z některých jeho známých šprťouchlata, a také zachytit svůj život a život lidí okolo sebe. Sice některých věcí lituje, ale stálo mu to za to.

Úryvek:

102.

Kapitán Riou ať je zdráv

I jeho střelci, co jich má!

Mám právě deset vlčích hlav,

Jídlo, které jim zachutná,

Když naloží je do vína

A na hranici upečou.

Pro ně nejeden hrdina

Už smrti upsal duši svou.

103.

To maso není žádné kvítí,

Ba ani peříčko to není.

Je dobré v hnůj je naložiti

A použít při obležení.
Kdyby to vlčí potěšení
Stačil kdo v zimě polapiti,

Pak lepšího dle mě není

Než kožich z něho zhotoviti.

Vliv díla:

Villon byl slavný hlavně v 15. a 16. století. Pak se na něj zapomnělo, dokud nepřišel romantismus. U nás se jeho osudy zabývala například J. Loukotková v románu Navzdory básník zpívá, nebo V. Nezval v díle 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Proslavila se také Balada z hadrů od Voskovce a Wericha. Ze zahraničních autorů se Villonem inspirovali například A. Rimbaud nebo B. Brecht.