Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye (1891)

Přeložil J.Z. Novák

Literární kontext:

Wilde byl typickým představitelem dekadence.

Pohádkové soubory Šťastný princ a jiné pohádky (1888), Dům granátových jablek (1891)
Konverzační komedie Vějíř lady Windermerové (1892), Bezvýznamná žena (1893), Ideální manžel (1894), Jak je důležité míti Filipa (obě 1895)

Biblická tragédie Salome (1893)

Zpověď De Profundis (1905)

Podobnost:: Honoré de Balzac – Šagrénová kůže; R. L. Stevenson – Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda

Žánrová charakteristika díla:

Tento příběh (autor dílo označil jako esej) je zajímavý tím, že jeho napínavost nespočívá ani tak ve strhujícím ději, jako spíše ve velmi barvitě vylíčené vnitřní přeměně hlavního hrdiny. I přes nereálnost příběhu kniha velmi trefně znázorňuje tehdejší poměry a klade otázky ohledně morálky a zkaženosti. Často zmiňovaným tématem je zde krása a mládí, jejich hodnota a význam; stejně tak rozkoše a umění, které je mnohdy skutečnější než realita.

„Vaším uměním je život. Sám sebe jste zhudebnil. Vašimi sonety jsou vaše dny.“

Děj a kompozice:

Kniha začíná jakousi předmluvou, která s dalším dějem přímo nesouvisí. Wilde zde píše o svém přístupu k umění. Dále je knížka rozčleněna do dvaceti kapitol, které nejsou nijak pojmenovány, pouze označeny římskými číslicemi. Na konec překladatel připojil poměrně rozsáhlé vysvětlivky.

Příběh se odehrává na sklonku 19. století v Anglii. Vše začíná v ateliéru malíře Basila Hallwarda, který právě tvoří mistrovský portrét mladého a neobyčejně pohledného Doriana Graye. Lord Henry Wotton, který oba pozoruje, skládá poklonu za poklonou Dorianově mládí a kráse, ale zmíní se též o jejich pomíjivosti. Dorian tedy vyřkne přání, aby se obraz měnil a stárnul místo něj. Toto přání se mu splní. Prvních změn na obraze si všimne poté, co Sibyla Vaneová, jeho bývalá milenka, kvůli němu spáchá sebevraždu. Obraz se s postupem času mění víc a víc, jak se Dorian, velmi ovlivněn lordem Henrym, nechává strhnout do víru rozkoší a začíná kolem něj kolovat víc a víc nepěkných fám. Jednoho dne Dorian dokonce zavraždí malíře Basila, ale začínají ho čím dál tím víc trápit výčitky svědomí. Příběh vyvrcholí tím, že zoufalý Dorian zabodne do plátna nůž, čímž se prokletí zruší, obě podoby se vymění, a mrtvý Dorian s nožem v hrudi je později nalezen, jak leží ve své skutečné podobě pod svou nádhernou podobiznou z mládí.

Hlavní postavy:

Dorianův přítel a rádce, lord Henry Wotton, je cynický a volnomyšlenkářský šlechtic s převrácenými morálními hodnotami, který jde zásadně přímo proti společenským normám, pohrdá zvyklostmi a dobrými mravy a neustále Doriana nabádá ke špatným činům. Dorian Gray, zprvu morálně čistý mladík, pod Henryho vlivem jaksi ztrácí na nevinnosti, přebírá jeho postoje a názory, žije pouze pro rozkoše a potěšení. Ovšem díky jeho vzhledu ho většina lidí stále považuje za svatouška a hrozivou pravdu si stále nikdo nepřipouští. Jedinou „nezkaženou“ hlavní postavou je malíř Basil Hallward, kterého bychom považovali za trochu jednoduššího, ale dobrosrdečného člověka.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Tato kniha se dá popsat jako prozaické vyprávění s ústředním motivem hlavní postavy, které je často rozšířeno o popis nějakého interiéru, charakteristiku vedlejší postavy, nejčastěji člena vysoké anglické společnosti. V dialozích i běžném textu se často vyskytují zajímavá přirovnání, paradoxy a nejrůznější myšlenky, názory a postoje, autor píše v metaforách a nutí čtenáře číst mezi řádky. Jako mírný nedostatek ale vnímám podle mě mírnou vyumělkovanost textu a vznešené obraty – kniha na mě místy působí poněkud nabubřele a povýšeně.

Autorův záměr:
Myslím si, že autor svůj záměr vyjádřil právě v již výše zmíněné předmluvě. Vadilo mu, že společnost odsuzuje jak přílišnou reálnost, tak i nereálnost v uměleckých dílech. („Odpor devatenáctého století k realismu, toť vztek Kalibána, jenž vidí v zrcadle svou vlastní tvář. Odpor devatenáctého století k romantismu, toť vztek Kalibána, když nevidí v zrcadle svou vlastní tvář.“) Nechtěl moralizovat, pouze se pokusil vystihnout, jak byla tehdejší anglická společnost neupřímná sama k sobě, když si nasazovala masku vznešenosti, důstojnosti a vysoké úrovně, přestože se většina lidí v nízké honbě za rozkoší a bohatstvím jen snažila zachovat si vysněnou tvář.

Úryvek:

„…Nikdy si nevšímám toho, co říkají lidé obyčejní, a nikdy nezasahuji do toho, co dělají lidé půvabní. Když mě někdo okouzluje, pak si může vybrat jakýkoliv způsob projevu, a mně bude vždycky připadat roztomilý. Dorian Gray je zamilován do krásné dívky, která hraje Julii, a požádal ji o ruku. Proč ne? I kdyby si vzal Messalinu, byl by pořád stejně zajímavý.“¨

„…Skrze záclony se ponenáhlu sunou bílé prsty a záclony se zjevně chvějí. Němé stíny černých fantastických podob se plazí do koutů pokoje a krčí se v nich. Zvenku je slyšet ptáky, harašící v listí, nebo lidi, jdoucí za prací, nebo vzdechy a vzlykot větru, který slétá z kopců a toulá se kolem tichého domu, jako by se bál probudit spáče, a přece nezbytně vylákává spánek z jeho purpurové sluje. Rouška za rouškou se zvedá z lehkého flóru šera, předmětům se postupně vracejí jejich tvary a barvy a my přihlížíme, jak úsvit znovu vytváří svět podle starodávné šablony.“

Vliv díla:

Přestože se změnila doba, hlavní myšlenka nezestárla. Pro spoustu z nás má krása stále větší hodnotu než vědění a pravda, pro mnohé jsou rozkoše a bohatství stále až na prvním místě. A stále se všichni tváří, že tomu tak není.

Oscar Wilde ovlivnil poměrně širokou řadu spisovatelů, například Francouz A. Gide o něm napsal Vzpomínky na Wilda. Wilde také ovlivnil například autory kolem Moderní revue, například Procházku, Karáska ze Lvovic, Hlaváčka anebo Neumanna. Jeho přístup ke kritice formou umění převzal F.X. Šalda.