William Shakespeare – Hamlet, kralevic dánský (1600 – 1601)

Přeložil E. A. Saudek

Literární kontext:

W. Shakespeare byl renesanční anglický dramatik, autor tragédií, komedií a historických dramat.

Tragédie: Romeo a Julie, Othello, benátský mouřenín, Král Lear, Macbeth

Komedie: Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Veselé paničky windsdorské

Historická dramata: Richard III., Jindřich IV.

Žánrová charakteristika díla:

Hamlet je sice tragédií, ale to neznamená, že se zde nevyskytují i prvky, které přísluší spíš jinému žánru. Často se zde objevují velmi vtipné a sarkastické průpovídky, cynismus (například ve scéně s hrobníky), ale i vysoce intelektuální rozhovory s mnohými dvojsmysly a skrytými narážkami. Postavy také často poukazují na motivy z antických her. William Shakespeare byl mistr v popisu charakterů. Přibližuje nám postavy hry tak, že máme pocit, že jsou skutečné, a dokážeme je pochopit, to jak jednají a jak přemýšlejí. Jsou tak lidské, tak skutečné, že je jen stěží můžeme rozdělit na ty „špatné“ a „dobré“.

Děj a kompozice:

Téměř celá hra se odehrává na královském hradě Elsinoru v Dánsku. Na jeho hradbách se po nocích zjevuje duch zemřelého krále Hamleta, aby prozradil kralevici, svému synovi Hamletovi, že byl zavražděn vlastním bratrem Claudiem. Claudius se poté oženil s kralevicovou matkou a sám usedl na trůn. Mladý Hamlet od té chvíle šílí po pomstě a nemyslí na nic jiného. Předstírá šílenství, aby snáze pochopil smýšlení ostatních lidí, chce si ověřit, jestli je strýc opravdu vinnen. Pozve si proto herce, aby předvedli hru se stejnou zápletkou, jako proběhla v nedávé minulosti na hradě. Strýc se prozrazuje útěkem, ale v motlitbách svého činu lituje. Hamlet tak znovu váhá s pomstou. Při rozhovoru s matkou nedopatřením zabíjí odposlouchávajícího Polonia, otce své milé Ofélie, která následně zešílí a utone. Claudius posílá Hamleta do Anglie, kde má být popraven, ale ten lest odhalí a vrátí se do Dánska, přímo k Oféliinému pohřbu. Její bratr Laertes Hamleta neustále obviňuje z její smrti a vyzývá ho na souboj. Laertes ovšem bojuje s otrávenou zbraní. Nakonec zemřou všichni, Laertes, Hamlet, král i královna, která vypije otrávené víno určené Hamletovi. Oba rody tak vymírají.

Hlavní postavy:
Hamlet – zamyšlený, odevzdaný mladík, který vidí všechno černě, hraje blázna, ale zatím prahne po pomstě, s oblibou vede psychologické monology.

Claudius – Hamletův slabošský strýc; ačkoli si je vědom svých hříchů a dokonce se modlí za odpuštění, přesto však necítí žádné výčitky a skutečnou lítost.

Rosenkratz a Guildenstern – dvořané, Hamletovi „přátelé“; snaží se zavděčit se všem, hrají to na obě strany a podlézají jak Hamletovi, tak králi, nakonec na to doplatí svým životem.

Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:

Časté jsou Hamletovy dlouhé filozofické monology, ve kterých uvažuje nad smyslem života. Stylový rozsah je veliký – od vtipného sarkasmu až po hluboké a temné tragické výstupy postav, které zpytují svědomí a trápí je vnitřní neklid. Časté jsou nejrůznější průpovídky a slovní hříčky, které jsou pro ostatní neprůhledné, protože jsou zvyklí mluvit jen v etických frázích. Samozřejmě je z poněkud nadneseného stylu a z našeho pohledu již poněkud zastaralých slovních obratů patrné, že se nejedná o moderní literaturu.

Autorův záměr:

Jednak chtěl autor poukázat na klasické společenské problémy – když se vdova ožení s bratrem zemřelého, který je ještě k tomu vrah, na slabošství vysoce postavených osob, které se bojí přiznat chybu, na to, že nepohodlné osoby se posílají na smrt, aby nemohly mluvit, atd. atd. Hra ale také odkazovala na současnou situaci – v té době byla probíhající renesance a humanismus v krizi. Racionalismus zklamal, když mnohdy přidělával problémy místo aby je řešil. Na druhou stranu to byl ale právě rozum, který Hamletovi pomohl odhalit pravdu…

Úryvek:

Žít nebo nežít - to je, oč tu běží:

zda je to ducha důstojnější snášet

střely a šípy rozkacené sudby,

či proti moři běd se chopit zbraně

a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát -

nic víc - a vědět, že tím spánkem skončí

to srdcebolení, ta sterá strast,

jež patří k tělu, to by byla meta

žádoucí nade všechno. Zemřít - spát -

Spát. Snad i snít? Á, v tom je právě háček!

To, jaké sny by se nám mohly zdát

v tom spánku smrti, až se těla zbudem,

to, to nás zaráží. To je ten ohled,

jenž bídě s nouzí dává sto let žít.

Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,

sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva,

svévoli úřadů a kopance,

jež od neschopných musí strpět schopný,

sám kdyby moh svůj propouštěcí list

si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě

se potil krví na galejích žití,

než jen, že strach z něčeho po smrti,

z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo

se nevrací, nám ochromuje vůli

a dává snášet raděj zla, jež známe,

než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?

Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svěžest odhodlání chřadne

a podniky, jež mají spár a spád,

se pro ten ohled vychylují z dráhy

a tratí jméno skutku.

Vliv díla:

Hamlet bezesporu vyvolal velký rozruch a spoustu sporů, prakticky každý filozofický systém se s ním snažil nějak ztotožnit.

Nechali se jím ovlivnit např. Karel Čapek (Apokryfy), V. Holan (Noc s Hamletem), E. F. Burian (Hamlet III., kralevic dánský, aneb Být či nebýt, čili Trůny dobré na dřevo), nebo I. Vyskočil (Haprdáns).