Přísloví "Nechval dne před večerem", případně před večeří, platí. Nevím, co se mohlo pokazit na rybě a zelenině z mrazáku a na lahvi výborného francouzského vína, ale něco asi ano. Celý večer mi bylo mizerně. Žaludek mě pálil a tížil, i když jsem nebyla opilá. V noci jsem se pomalu nemohla ani převalit, protože každý pohyb znamenal nebezpečí, že se s tou večeří potkám ještě jednou. No a dnes ráno, když jsem vstala, tak mi bylo nějak divně... a pak jsem zjistila, že mám 38,5. Takže do práce nejdu.
Včera večer, právě abych přežila svůj žaludek, jsem si pustila Solaris. Je to starý ruský film, takový tichý, pomalý a zádumčivý. Vypráví příběh o několika kosmonautech a o planetě, která dokáže z vašeho podvědomí vyvolat otisk lidí, kteří pro vás byli důležití a vůči kterým nemáte právě čisté svědomí. Tak se například stalo, že po vesmírné lodi se mezi kosmonauty pohybovala manželka, která už byla několik let mrtvá; něčí děti... Je to zvláštní film. Já jsem se pak ocitla v takovém hloubavém rozpoložení, a - teď už si nevzpomínám, jak jsem k tomu přesně došla, ale... pokud fyzické věci skutečně existují, pak nelze vytvořit něco z ničeho - odporovalo by to zákonu zachování hmoty. Pokud ale fyzické věci neexistují a všechno, co vidíme a cítíme, jsou jenom vjemy, pak lze vytvořit z ničeho něco, protože to něco by bylo stále nic. A zákon zachování hmoty by opět platil. Pak tedy vyvstává otázka, jestli, pokud bychom byli ochotni si to připustit, není fyzická podstata všeho odmyslitelná. Celý proces vytváření něčeho z nic by se pak odehrával v rovině, která je pouze v naší mysli a tudíž má stejné hranice. Pak by totiž vytvoření něčeho z ničeho bylo možné jen pro někoho, kdo by byl ochoten si to připustit a tím pádem by to pro něj bylo představitelné.
Žádné komentáře:
Okomentovat