Přeložil A. Pikhart
Literární kontext:
Sám autor je svému knižnímu hrdinovi do jisté míry podobný – sám pocházel z rodiny zchudlého španělského šlechtice; v boji s Turky přišel o ruku a pět let strávil v zajetí v Alžíru. I po návratu domů musel neustále zápasit s nepřízní osudu, a možná i díky tomu nasbíral dostatek zkušeností pro sepsání svého díla.
Další díla: Strasti Persilovy a Sigismundy, Příkladné novely, Galatea
Žánrová charakteristika díla:
Renesanční parodie rytířských románů
Děj a kompozice:
Román má dva díly, a je členěn do kapitol označených římskými číslicemi a opatřených krátkými popiskami napovídajícími jejich obsah.
Alonso Quijano je zchudlý šlechtic, který všechen svůj čas tráví čtením starých rytířských románů. Fiktivní svět ho tak pohltí, že se rozhodne vzkřísit zašlou slávu rytířského stavu tím, že se sám stane potulným rytířem, který napraví křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje slečny. Od tohoto počinu se ho snaží odradit Quijotovi sousedé, farář a holič. Též jeho věrný sluha Sancho Panza, který ho na jeho výpravách doprovází, má často značné pochybnosti o pánově zdravém rozumu. Šlechtic ovšem nic nedbá cizích názorů, přijme rytířské jméno don Quijote de la Mancha, a na vyhublé herce Rocinantovi se vydá do světa. Za dámu svého srdce si zvolí děvečku ze sousední vesnice, kterou viděl jednou v životě – Dulcineu z Tobola, a je pro ni v hádce s kupci zbit. První jeho výprava tedy končí brzkým návratem domů. Na další cesty se vypraví provázen zbrojnošem Sancho Panzou, jemuž slíbil za odměnu vladaření na ostrově, který společně dobudou. Následují četné příhody, jako například bitka s větrnými mlýny a stádem ovcí - domnělým nepřátelským vojskem, a útok na lvy, kteří si pomateného rytíře ani nevšimnou. Konečně se vrací Don Quijote domů, když se předtím setkal s Dulcineou, a vystřízliví ze svých fantazií. Brzy nato umírá, neboť vystřízlivění pro něj znamená smrt. "Už mám rozum svobodný a jasný... Už nejsem Don Quijote de la Mancha, ale Alonzo Quijano, pro své obyčeje přezvaný Dobrákem.".
Hlavní postavy:
Don Quijote – je to sice blázen, ale je velmi silně přesvědčen o smyslu svého konání. Je sice směšný, ale zároveň obdivuhodný ve své vytrvalosti, idealismu a snaze být skutečným rytířem.
Sancho Panza – zprvu poněkud materialistický, přízemní a nedobrodružný vesničan, který sice má svého pána tak trochu za blázna, ale přesto ho chová ve velké úctě. Na závěr se role ale prohodí – don Quijote se ze svého bláznovství probere, kdežto Sancho do něj jaksi sklouzne namísto něj.
Umělecké prostředky díla, jazyk a styl:
Myslím si, že největší vtip celého díla spočívá v tom, že je záměrně psáno z pohledu člověka, který činy dona Quijota považuje za bláznovství. Všechny jeho myšlenkové pochody jsou tedy vykresleny jakoby z odstupu, ale přesto jsou nám tak blízké, že si je zamilujeme. Další geniální paradox a také poměrně krutě černý humor se ukrývá v tom, že dílo je parodií na ty rytířské romány, kterými se don Quijote nechal posednout.
Myslím si, že největší vtip celého díla spočívá v tom, že je záměrně psáno z pohledu člověka, který činy dona Quijota považuje za bláznovství. Všechny jeho myšlenkové pochody jsou tedy vykresleny jakoby z odstupu, ale přesto jsou nám tak blízké, že si je zamilujeme. Další geniální paradox a také poměrně krutě černý humor se ukrývá v tom, že dílo je parodií na ty rytířské romány, kterými se don Quijote nechal posednout.
Podíl na kouzle knihy má i historický jazyk, jakým je psaná. Objevuje se v něm spousta zastaralých výrazů a vznosných obratů, oslovení a formulací, což v kombinaci s „praštěností“ hlavní postavy působí dost ironicky. V samotném textu autor většinou vypravuje o jednotlivých příhodách, často se vyskytují dialogy a různé poznámky, do jaksi „psychologičtějších“ končin se kniha dostává jen velmi zřídka.
Autorův záměr:
Myslím si, že autor chtěl jednak pobavit své čtenáře, a jednak znázornit mnohdy bolavý konflikt mezi fantazií a realitou, mezi vznešenými ideály blázna a o dost méně vznešenou skutečností lidí, kteří žádné ideály nemají.
Úryvek:
Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši: "Štěstěna vede naše kroky tak, že bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi dnes utkám a všechny pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude to boj po právu a řádu válečném, vždyť Bohu slouží, kdo vyhlazuje to dračí sémě z povrchu zemského." "Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza. "Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. "Cožpak nevidíš ty jejich paže, které bývají i dvě míle dlouhé?" "Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho Panza, "tamhleto před námi nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem." "Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a nerovný boj."
Vliv díla:
Jak don Quijote, tak i Sancho se stali literárními typy důvěrně známými. Dílo ovlivnilo romantické spisovatele bratry Shlegelovy i Heinricha Heineho, ale také Turgeněva, Flauberta či Dostojevského. Co se týče české literatury, Don Quijote se stal přímou inspirací pro dílo V. Dyka „Zmoudření Dona Quijota“.
