Předminulý týden jsem se díky chřipce konečně dostala k filmu Rok Ďábla. Nohavicu i Čechomory jsem měla hodně ráda i předtím, ale tohle bylo něco jako zjevení nebo osvícení nebo tak něco. "Pro lidi, co dokážou slyšet melodie." S nosem téměř připlácnutým na obrazovku a se slzami v očích jsem si uvědomila, že miluju Česko a že přece jen věřím na zázraky. V záchvatu vášně následovalo okamžité zakoupení lístků na lednový čechomoří koncert. (Taky jsem přišla na jednu vychytávku - pokud vstáváte v 5.25 jako já a nejde vám to, respektive si říkáte, že ten svět tam venku je stejně na nic, nic vás tam nečeká a radši zůstanete pěkně pod peřinou, pusťte si tu jejich melodii z reklamy na Radegast, to vás probere. Karel Holas je bůh.)
Minulý týden jsem s doznívající chřipkou absolvovala půldenní výlet do Českého Středohoří. Ne že by mě to vyléčilo, ale zato mě to nabudilo na celý další týden. Asi jsem nějaká inkarnace Máchy nebo tak něco, ale to světlo a stromy a krajina je mi dražší než cokoli na světě a že z toho žiju spíš než z jídla nebo vody. Taky jsem si s hrůzou uvědomila, že už skoro měsíc tvrdnu jen ve městě a že mi z toho začíná hrabat. Už je to definitivní - každodenní realita mi nestačí a musím z ní utíkat, a to dost často a pravidelně. Dobře že tak.
A do třetice - v neděli, díky bohu už bez chřipky, jsem i já viděla Harryho. Ach, co by mé mládí bylo bez téhle knížky... Stejně - i když je to těžký mainstream a umělecká hodnota asi není úplně nejvyšší, pořád mě to dojímá a vždycky, vždycky budu snít o tom, že nežiju tady, ale tam, u nich, v tom úžasném světě, který není tak šedý jako tenhle. Já se tady placatím a oni mezitím poráží pána zla, a k tomu žijí (resspektive žili) na hradě, neučí se fyziku, ale runy a tak, lítají na testrálech... No a pak se v kině rozsvítí, venku chčije a zítra má být pondělí. Ne-ná-vi-dím návraty do reality. Ano, vím, že mi řeknete, že tu nevšednost musím vidět právě v tomhle světě a že to je jen na mě, jak si to udělám, ale... však víte. Ty sny jsou ďábelský vynález - člověk je potřebuje jak vodu, ale stejně se pro ně jen trápí, že se nikdy nemůžou splnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat