Den 97

Věděli jste, že látky těžší než železo mohou vzniknout pouze když se tvoří supernovy a nikdy jindy? Znamená to, že jsme částečně z něčeho, co bylo hvězdou, že částečně pocházíme odtamtud, zdaleka... Je to zvláštní - když se dívám na hvězdy, mívám občas strach z těch obrovských vzdáleností, z neznáma a z nekonečna. Ale teď, když vím, že ty věci na obloze jsou vlastně mí příbuzní, když se to tak vezme, jsem vesmíru najednou mnohem blíž...

Den 93 - Thanksgiving / Díkůvzdání

Díky za to, že usínám a budím se pod teplou peřinou v klidném pokoji.
Díky za to, že jsem mohla vyrůst se svou rodinou.
Díky za nebe a za stromy, za vodu a za vítr.
Díky za to, že se ráno rozednívá.
Díky za kakao a domácí marmeládu, za chleba a za máslo.
Díky za to, že dobro ještě nezmizelo.
Díky za to, že nemám strach.
Díky za volnost.
Díky za ty synagogy, co zůstaly stát.
Díky za to, že žiju v téhle zemi.
Díky za všechny látky a krajky a pastelky.
Díky za světlo.
Díky za to, že se můžu dívat, a za to, že vidím.
Díky za básničky a za obrazy.
Díky za vůni domova, vůni právě rozbaleného stanu, vůni po dešti a vůni jara, léta, podzimu i zimy.
Díky za piano a za pražské ulice z kočičích hlav.
Díky za housle.
Díky za spadané listí, které šustí.
Díky za sníh.
Díky za sucho v botách.
Díky za všechna místa, kde mi bylo dobře.
Díky za ty, kteří tu jsou se mnou a se kterými jsem tu já.
Díky za ty, co (možná) přijdou.
Díky za to, že všechno není hned vidět.
Díky za to, že mám ještě čas.

Harry Potter, Čechomor a sny

Předminulý týden jsem se díky chřipce konečně dostala k filmu Rok Ďábla. Nohavicu i Čechomory jsem měla hodně ráda i předtím, ale tohle bylo něco jako zjevení nebo osvícení nebo tak něco. "Pro lidi, co dokážou slyšet melodie." S nosem téměř připlácnutým na obrazovku a se slzami v očích jsem si uvědomila, že miluju Česko a že přece jen věřím na zázraky. V záchvatu vášně následovalo okamžité zakoupení lístků na lednový čechomoří koncert. (Taky jsem přišla na jednu vychytávku - pokud vstáváte v 5.25 jako já a nejde vám to, respektive si říkáte, že ten svět tam venku je stejně na nic, nic vás tam nečeká a radši zůstanete pěkně pod peřinou, pusťte si tu jejich melodii z reklamy na Radegast, to vás probere. Karel Holas je bůh.)

scéna s výtahem: http://www.youtube.com/watch?v=vPUrwbJCQ4Y&feature=related : )

Minulý týden jsem s doznívající chřipkou absolvovala půldenní výlet do Českého Středohoří. Ne že by mě to vyléčilo, ale zato mě to  nabudilo na celý další týden. Asi jsem nějaká inkarnace Máchy nebo tak něco, ale to světlo a stromy a krajina je mi dražší než cokoli na světě a že z toho žiju spíš než z jídla nebo vody. Taky jsem si s hrůzou uvědomila, že už skoro měsíc tvrdnu jen ve městě a že mi z toho začíná hrabat. Už je to definitivní - každodenní realita mi nestačí a musím z ní utíkat, a to dost často a pravidelně. Dobře že tak.

A do třetice - v neděli, díky bohu už bez chřipky, jsem i já viděla Harryho. Ach, co by mé mládí bylo bez téhle knížky... Stejně - i když je to těžký mainstream a umělecká hodnota asi není úplně nejvyšší, pořád mě to dojímá a vždycky, vždycky budu snít o tom, že nežiju tady, ale tam, u nich, v tom úžasném světě, který není tak šedý jako tenhle. Já se tady placatím a oni mezitím poráží pána zla, a k tomu žijí (resspektive žili) na hradě, neučí se fyziku, ale runy a tak, lítají na testrálech... No a pak se v kině rozsvítí, venku chčije a zítra má být pondělí. Ne-ná-vi-dím návraty do reality. Ano, vím, že mi řeknete, že tu nevšednost musím vidět právě v tomhle světě a že to je jen na mě, jak si to udělám, ale... však víte. Ty sny jsou ďábelský vynález - člověk je potřebuje jak vodu, ale stejně se pro ně jen trápí, že se nikdy nemůžou splnit.

Den 91

(Ne, nebudu nic vysvětlovat, prostě jsem zpátky.)

Dresden / Drážďany

V sobotu jsem se v rámci rodinného výletu vydala do Drážďan, a musím přiznat, že to změnilo moje předsudky o německých městech. Bylo to hodně, hodně zvláštní. Jdete ulicemi - všude je spousta volného prostoru - a najednou se před vámi zjeví nádherný zčernalý barokní kostel. Ta spousta místa mu dává možnost vyniknout - a vypadá to velkolepě i děsivě. Myslím, že ty stopy po bombardování asi nikdy úplně nezmizí - ne že by tu byly díry ve zdech, ale pořád to působí nějak nepatřičně a vytrženě z kontextu. Jako by prostě polovina věcí někam zmizela a to město ustrnulo v tichu.

(Věcná poznámka: Podívali jsme se i do Zwingeru, ale popravdě mě to moc nenadchlo. Asi příliš zlatých rámů na můj vkus.)